Útěky anebo alterrealita?

      V den, kdy mi přišlo na mysl, že se všechno vrací k normálu a k úvaze, že se po delší době cítím dobře, se zase něco posralo. Praskla zdánlivá bublina bezpečí. A cítím se být zase sama. Nesnáším ten pocit úzkosti v žaludku, kterej se objeví v momentě kdy si vyndám sluchátka z uší a odtrhnu oči od monitoru. A tak to radši nedělám. Sedím přibitá před počítačem a nechávám se pohltit vymyšlenými příběhy jiných.

Nejsem sama, kdo utíká ... jen každý má jiný způsob. Ale jedno je společné...Občas útěk pomůže, ale jen krátkodobě. Přesto si nemůžeme pomoct. Utíkáme před okolím, sami před sebou, od problémů, od emocí, od závislostí k jiným závislostem.

***

      Uzavíráme se před světem, sami před sebou. Rušíme komunikační kanály... A stejně se vždycky najde nějaká skulina a problém se zase znovu objeví. Zasáhne, tne do živého a rána se znovu otevře...a pokud je hluboká, bolí stejně jako poprvé... Asi to chce čas, než se rána zacelí, ale nikdo vám nezaručí že po ní nezůstanou jizvy. (Hope is a bitch!)

***

     Čtu si svoje zápisky už asi tak měsíc starý (viz výše). Mám pocit, že už uběhlo asi tak moře času a jsem někde jinde, a hle! Téma se nemění, je pořád stejně živý...

Existuje alterrealita ve který jsem veselá, společenská a komunikativní. Jsou dokonce i místa kde tomu tak je. Jiná země, jinej jazyk, jiný lidi, jiný místo. Utíkám do těch míst. Je to tam fajn a pak se vrátím a mám výčitky. Jsem zase ten mrzout, kterej je napůl hypochondr a napůl lenoch. V hlavě si přehrávám ty události posledních dní, vlastně týdnů a v soukromí koupleny se sama sobě freneticky směju, poskakuju a nahlas si nadávám.

     Mám v sobě takovej přepínač, kterej čas od času děsí moje okolí a vlastně i mě. Prostě odezdi ke zdi. Říkám tomu papiňák, ale naučila jsem se čas od času upouštět páru. Jenže ne úplně zdravě, a pak se všichni diví (nebo ne, pak bouchnu a všichni se diví ještě víc). Někdy je to dobrá věc a někdy zase ne. 

     Způsob chytání nových duší do mých sítí mi tak úplně nejde. Mám zvláštní filtr, kterým ze začátku projde vlastně dost lidí, ale málokdo zůstává. Nechci být ničí "odrazový můstek" a přesto se tak asi stalo. Nepotřebuju, aby někdo dělal "odrazový můstek" mě, a i to se asi stalo. Jak udržet komunikaci s někým, koho má člověk vlastně rád? A jak moc se mám snažit? Pořád si říkám, že by to přece mělo jít nějak samo, ale moje alterego mi našeptává, že tomu tak není... Mám pocit, že jsem pořád ta holka, který je "náct" a neví co se sebou. A taky že na sebe nabaluju lidi, který maj stejnej problém (a nebo jsou prostě jenom mladší a ještě "nedozráli").

Závislosti...

      Každý jsme na něčem závislý. Minimálně na našich fyziologických potřebách. Potřeba stravy, vody a spánku je nevyhnutelná. Spánková deprivace se používá jako druh mučení, mozek po určité době bez spánku přestává správně fungovat, přináší poruchy soustředění a halucinace.

Pak jsou tu patologické závislosti.

K těmto myšlenkám mě přivádí (nejenom) právě probíhající předvelikonoční období půstu. 

      Pokud si člověk dá nějaké omezení, zjistí na čem všem je vlastně závislý. Může se to týkat stravy. Při tvrdém dietetickém režimu člověk zjistí co všechno nemůže jíst, a jak jak mu to vlastně chybí. Třeba jen obyčejný cukr, je všude. A bez něj je to těžké.

       Jsme závislí na moderních technologiích. Pominu-li elektrickou energii a fosilní paliva. Jsme už dnes závislí na internetu, médiích ... na každodenním přísunu informací, na nekončící záplavě seriálů, filmů a hudby. 

Většina z nás je také závislá na lidském kontaktu, interakci. 

      Velká závislost je také na silných emocích, většinou pozitivních a kdo je jednou žažil snaží se je vyhledávat a vyvolávat jak to jde. A když nejsou, je to velmi těžké, stejně jako u každé silné závislosti. 

Jak moc jsme vlastně tedy nezávislí? Když se to tak vezme kolem a kolem, vlastně vůbec. 

Oproštění se od všech statků a vlastně i emocí je cestou v buddhismu. Oprostíme-li se od všeho, dojdeme prozření/osvícení, ale většina z nás má příliš slabou vůli nebo nechápou, proč by se vlastně měli omezovat.

Nejtěžší je boj sám se sebou.

***

         Mám své závislosti a mám jich hodně. A začínám se bát, že některé z těch destruktivních už u mě hraničí s patologií. Snažím se s tím něco dělat, ale uvědomuji si jak moc mě ovlivňují. Kdykoliv se snažím alespoň s jednou z nich něco dělat, prohloubí se ty další. A pak se strhne spirála sledu pokušení a mě to vrátí zpátky na začátek. Místo abych se svých závislostí zbavovala, přidávají se nové. Můžou to být i drobnosti, záblesky obsesivního chování. 

         Už několik měsíců u sebe pozoruji novou úchylku. Počítám kolik denně uvidím sanitek a policejních vozů. Počítala bych určitě i hasiče, kdybych je vídala častěji. Prozatím mám vysledováno, že vídám denně průměrně tak tři sanitky (jakéhokoliv typu) a pět policejních vozů (státní a městskou dohromady). Jsou všude a na určitých místech máte větší pravděpodobnost, že je potkáte, je to běžné. Jen já si jich začala víc všímat. Napřed mě to vyděsilo, pak rozčilovalo, teď mě jejich počítání uklidňuje. Mám pocit, že se blížím ke stavu, kdy mě bude znervózňovat, že za den žádnou sanitku (nejlépe houkající) ani policejní auto neuvidím. Snažím se si jich nevšímat, ale prozatím to nejde. 

        Důvod proč to dělám má své konkrétní kořeny a já doufám, že se postupně vytratí. Ale bude to nějakou dobu trvat, možná celkem dost dlouho. Bývalí kuřáci a abstinující alkoholici se se svou závislostí také vypořádávají velmi dlouho, někdy i celý život. Záleží na síle a hloubce oné závislosti. A ta je i v mém případě docela značná. 

***

        Mechanismy jak se závilosti zbavit jsou různé. Většinou se snažíme svou mysl a smysly zaměstnávat něčím jiným. Často se utíkáme k jiným závislostem, které už máme nebo se snažíme vypěstovat si závislost jinou, nejlépe zdravější/méně destruktivní. 

        Závislost může být prakticky na čemkoliv, například urputná snaha jíst pouze biopotraviny, vypadat dokonale; beze zbytku (a často doslovně) dodržovat všechna přikázání a zákony z liturgických textů (dle vlastní preference náboženství či filosofického směru) nebo na umíněné snaze nebýt závislý na ničem. 

        Lidé jsou nedokonalé bytosti s potřebou/touhou dokonalosti dosáhnout. Na své cestě k dokonalosti bychom ovšem neměli zapomenout, že každý ji (onu dokonalost) vnímá jinak/v něčem jiném. A neodsuzovat zcela bez rozmyslu druhé za jejich chování a závislosti. Protože pokrytectví v boji proti závislostem nepomáhá...

Mám Tě rád, ale...

... aneb "citová interakce*" s workoholikem

Budu se muset smířit s představou, že se máme rádi, že o sobě víme, že si čas od času dáme vědět a že se skoro nevídáme. "Dávat si vědět"/"Ozvat se" taky může trvat třeba týden nebo klidně i delší dobu (tam ještě nejsme, ale mám pocit, že za nedlouho zjistím, jaké to je). Znamená to taky pouze dvouminutové telefonáty, sms o 150 znacích a fb zprávy o dvou větách. Ale vždy jen jedno z toho v již výše zmiňovaném intervalu.

Workoholik totiž pracuje od brzkého rána do noci a od noci do rána, nedělá vlastně nic jiného. Všechny přátele, které má, jsou současní či bývalí kolegové a kolegyně nebo jsou nějak spojeni s jeho prací. Workoholik neví, co je to volný čas a už si ani neumí představit náplň dne bez své práce. Povýšení pro workoholika znamená jen více práce a ještě méně volného času, ale komu by to přece vadilo. Workoholik je natolik zavalen prací, že nestíhá/nezvládá řešit či dokonce registrovat cokoliv jiného mimo tento rámec.
Workoholismus dokonce bývá připodobňován k závislosti na alkoholu. Má několik fází a tipů.

Taky se s tím smířit nemusím, ale to by znamenalo s tim skončit. Ale to se mi ještě nechce. Na to jsem vyčerpala příliš málo možností. Ještě nejsem úplně unavená, znechucená ani stále ještě nepadla pověstná poslední kapka. Jedna z mála výhod "interakce s workoholikem" tkví, alespoň pro mě v tom, že mám čas si (alespoň některé věci) promyslet, srovnat a případně získat názor od (ne)zaujatého/tých posluchače/ů. Nemá taky moc cenu přizpůsobovat svůj program mizivé možnosti, že si workoholik udělá čas. 

Jen si zvyknout na to, že jsem/budu většinu času sama. No co, bylo tomu tak skoro vždy do teď, takže žádná změna. S tím rozdílem, že čas, který díky tomu pro sebe mám, snad už konečně využiju aktivněji a efektivněji. Důležitá je (již zmiňovaná) vyrovnaná mysl nebo alespoň cesta k ní...

Pozn. Pomyslně zavírám skripta lidské anatomie a vrhám se na psychologii, konkrétněji na adiktologii a závislosti na práci.

Novoroční...

       Přelomová období jsou vždy těžká. Ale je to taky možnost začít znovu, lépe, radostněji a s čistým štítem.

      V poslední době moje články nevyznívaly pozitivně, nebo z nich mám takový pocit. Ale nic není černobílé, jenom tady asi ventiluju svoje stesky a na to positivní nějak zapomínám. Zpětně byl pro mne rok 2012 poměrně pestrý a krom náročných chvílí si vybavuju i ty hezké... A není jich málo. 

        Jsem ráda za rodinnou soudržnost, která je důležitá. Jsem ráda za své přátele bez kterých by to prostě a jednoduše nešlo. Jsou mi velkou oporou a já doufám, že tak jako pomáhají oni mě i já pomáhám jim. Jsem ráda i za tu "němou tvář", která dovede v okamžiku vyloudit úsměv na tváři. A jsem ráda, že většina mých blízkých má možnost najít si čas a dělat co je baví.

       Když jsme na Silvestra po půlnoci vypouštěli papírový balon štěstí, dívala jsem se na něj dlouho, doukud nezmizel z očí. A v duchu jsem vysílala přání. A protože by se asi neměla říkat nahlas, tak jen dodám, že doufám, že vše co je podstatné se nám všem v roce 2013 vydaří... ;)

Duševní hygiena...

       Duševní hygiena je potřeba, jsou na to metody. Například pomocí tvůrčího psaní, taková psychoterapie, ale to vlastně dělám tady.

      Člověk je čím dál tím méně jen sám se sebou a někdy před tím útíká, zvášť v okamžicích, když řeší něco nepříjemného. Dělám to taky. Poslouchám hudbu, dívám se na seriály, čtu, surfuju po internetu. Ale prostor být sama se sebou pořád mám, třeba o bezesných nocích nebo při koukání z okna na padající sněhové vločky.

    Když jsem sama se sebou, myslím na Tebe, často. Až moc. Přehrávám si v hlavě kusy rozhovorů a situace, samy se mi vrací vrací jako flasbacky. Mám spíš pocit, že o tom přemýšlím příliš. Vytvářím si vlastní výklad a možná to tak není. Některé věci, co jsem řekla bych zpětně ráda dovysvětlila. Je příliš mnoho věcí, co je potřeba říct, ale není prostor. Nastavili jsme si základní pravidla (částečně) a třeba mě to uklidní. Ale čím dál víc chápu, že je potřeba dát věcem volný průběh. Ještě nevím co to přesně bude znamenat/obnášet, ale už teď vím, že se musím držet zpátky hlavně já. Dovolil jsi mi trochu nahlédnout do Tvého světa a najednou  si uvědomuju, že ten křehčí člověk možná nejsem já. Pořád nedokážu rozklíčovat část Tvého chování a říkám si co je špatně. Ale možná jsem pro Tebe ještě hůř čitelná já...

     Rozhovory a procesy, které by se normálně nejspíš odehrávaly v rámci dnů, se odehrávají v rámci týdnů, v týhle situaci už jsem byla. Jen teď tuším, že stojí za to vydržet a počkat si. Tak snad to tak je...

***

       Advent už je skoro u konce, za pár dní budou Vánoce. A já se letos skoro vůbec netěším. Mám pocit, že jsem uzavřená v bublině a okolní dění se mě moc netýká. Programové poslouchání koled nezabírá, ale spíš rozčiluje. Ostatně vůbec nemám pocit, že už bude konec roku, a já že bych měla začít věci uzavírat a bilancovat. Je zvláštní jak se vnímání určitých událostí mění, i když si člověk myslel, že tomu tak nebude...

***

      Měla bych být asi šťastná a já asi možná svým způsobem jsem, ale k tomu všemu se ve mě začíná ozývat hrozný smutek. Smutek z toho, že věci se nenávratně mění, smutek z toho, že nejsem s Tebou a smutek z toho, že když s Tebou jsem, vím, že ta chvíle rychle pomine. Snažím se brát všechno tak jak je. Je to přece život. Snažím se soustředit na to, co je důležité a vše ostatní nechávat stranou. Snažím se nerozčilovat, ale dělám to. Snažím se nebrat si hned všechno příliš k srdci, ale nejde mi to. A zároveň mám pocit, že jsem pořád za tou zdí ze silného skla a všechno pozoruju z dálky. Snažím se usmívat a tvářit se mile, ale nejde mi to. Chce se mi brečet, ale nejde mi to. Snažím se být statečná, ale nejde mi to. Snažím se (alespoň v určitých situacích) chovat dospěle, ale nejde mi to. Snažím se uklidnit, ale nejde mi to...

***

      Ventiluju do okolí své strachy, komplexy a problémy. A všichni mi povinně říkají, že to přeci není pravda, že je to jinak. Asi to potřebuju slyšet, to ujištění, a zároveň neumím přijmout kompliment. Jsem s tím otravná, já vím. Souvisí to se sebevědomím a sebeúctou. Bojuju s tím už od malička a časem jsem si vypěstovala určitý mechanismus. Radši se podcením a řeknu to předem, než abych zpětně vysvětlovala proč se to nepovedlo. A zároveň to často dělám vyděračským způsobem, takovým o kterém jsem si myslela, že nikdy dělat nebudu. Poslední dobou je toho už ale moc, vím to, a přesto si nedokážu pomoct. A protože často nejsem "nad věcí", dokáže mě celkem slušně rozhodit, když si ze mě někdo dělá srandu. Zvlášť takovou, která mi nedojde hned. Přitom si ji sama z ostatních udělat umím, ale taky jsem sarkastická, ironická i jízlivá. Tak bych to přece měla umět přijmout i já a přenést se přes to, ne?

***

Cesta k vyrovnané mysli je složitá. Pracuju na sobě už nějakou dobu, ale musím víc. Tohle nemá jednoduché řešení, ale snad je tím správným směrem vědomé odbourávání (i třeba jen drobných) zlozvyků. Jen je jich prostě hodně a jsou v každé oblasti. Každý má tu startovní čáru jinde a musí ujít jiný kus cesty...

Tak doufám, že už jsem snad alespoň vykročila...

Vzdušné zprávy v mojí hlavě...

Moje zamrzlé srdce roztává, a o to víc bolí střepiny ledu, které se dostávají hluběji k svalu... Nechtěj abych zahořkla....Nechtěj abych si ublížila ... Víš já nejsem tak silná, jak se možná zdám...

Když nemůžu spát, pročítám si pořád dokola zprávy od Tebe. Uklidňuje mě to, alespoň trochu... Zvráceným způsobem mě baví zjišťovat, že trpíš stejně jako já...

Každý den se budím s předtuchou, jenže těch dobrých je míň... Ale alespoň se lepší a horší dny střídají ... Zatím, naštěstí, nepropadám trudomyslnosti na delší dobu. Povzbujuzují mě vzpomínky na hezké okamžiky s Tebou. Když je mi úzko, přehrávám si je v hlavě pořád dokola...Ale nestačí mi to, je jich málo...Jsem sobecká nebo chamtivá, když Tě chci mít jen pro sebe aspoň na jeden celý den? Co to znamená "mít pochopení"?

Už zase se zlobím...Neozýváš se, nejspíš nemáš čas...Podezírám Tě ze spasitelského komplexu...Ale kdo ho dneska nemá? Jen většině lidem nezabírá "záchrana světa" temné noci bez konce...

Užírám se, prožívám úzkost, rezignuju, mám dobrou náladu, jsem smutná, jsem nervózní... Myšlenky mi v hlavě těkají tam a sem, sem a tam... nesoustředím se...Mluvím o tobě a snažím si Tě tím přivolat, "zpřítomnit", vyvolat pocit že jsi se mnou. Už zase začínáš být "jen vysněná představa", je to moc dlouho. Prodlevy mezi zprávami jsou jako od poštovního holuba, trvá než dorazí. Nervózně sleduju mobil a připojení k wifi. Trpím "screen addiction" (aspoň si to už umím pojmenovat).

Ve volných chvílích si stahuju skripta lidské anatomie pro mediky, snažím se zapamatovat si pravidla první pomoci a KPR, googlím si zkratky a překládám si je do laické řeči. Opakuju si základy chemie místo etiky...

Neptám se, ale v hloubi duše potřebuju vědět jak to je. Potřebuju denní kontakt, chci vědět kde jsi. Začínám na Ni žárlit. Není to Tvoje milenka ale životní partnerka, trávíš s Ní nejvíc času, nezapíráš, ale nevysvětluješ. Workoholismus lidi ničí, víš?!

***

               Mám boty z aukra, byla jsem plavat a v divadle, stihla jsem už ochutnat letošní turbomošt. Začínám pracovat na novém sebeprojektu: "být otevřenější". Kašmírový svetr jsem nesehnala a už dlouho jsem si nezazpívala. Nechce se mi přemýšlet nad vánočními dárky, natož je shánět. Nemám náladu ani sílu napřít všechno své úsilí k uzavření semestru a ke zkouškám. Těším se na chalupu v horách v zasněžené krajině a na lyžování. V konec světa nevěřím, ale budu ho slavit. Cukroví letos nepeču, Mikuláše neslavím, hledám nejlepší verzi "Carol Of The Bells". Jsem nespolečenská a zároveň nechci být sama. Nastrojili jsme stromeček a já zapálila symbolickou adventní svíčku. Uvažuju, že půjdu na mši, ale bylo by lepší se procházet krajinou. Pro stav "flow" musí být přílěžitost, kterou je třeba vytvořit...

Věci o kterých se špatně mluví nahlas...

... aneb "vztah o sexu" a "vztah bez něj"...

       Jsou to vůbec "vztahy"? Do teď jsem se to bála pojemnovat... Vlastně se bojím pořád. Bojím se, že když to (před ním) přiznám, odhalím příliš velký kus duše a mohlo by to bolet. Mohla bych slyšet odpověď, kterou nechci a nebo dostanu odpověď, kterou chci, a to by mohlo být ještě děsivější... Možná se řítím do propasti a možná se jen pohybuju v (krásném ?) snu...

      "To je zajímavý," řekl. Nevím, jak to vlastně myslel, ale radost jsem mu asi neudělala. Jenže my se k sobě asi stejně nikdy nehodili. Jen se nám to prostě oběma něchtělo přiznat. Narážky byly, ale nikdy se nevyslovily nahlas skutečné problémy. Nebo já je nejspíš neřekla. Nechtěla jsem ho ranit, a tak bylo jednodušší to svést na nedostatek času. Dochází mi to postupně, jako vždycky. Třepou se mi ruce a je mi to líto. Ale ještě včera to bylo tak jednoduchý a všechno vyřešený... I když mám pocit, že tohle už je uzavřená kapitola a že už uběhlo spoustu času. Jen nechci, aby z mýho života vymizel úplně...

      "Chci Tě mít teď a tady vedle sebe a tisknout Tě v náručí..." Ty slova se krásně poslouchají a sálá z nich jistota. A já se pomalu odlepuju od země a vznáším... A pak na ní zas tvrdě dopadnu. Je to všechno jen v mojí hlavě? Vytvářím si ty pocity i problémy jen já? "Chybíš mi..." Pořád víc... a já mám pocit, že ztrácím kontrolu. Není to jen mýdlová bublina, která splaskne? Chci s Tebou mluvit každý den, ale neudělám to. Máš moc práce a stejně by si neodpověděl. Tvůj svět je pro mě tak vzdálený a já vidím jak se snažíš, aby ses z toho nezbláznil... Jsem tvoje bezpečné útočiště, které máš jen pro sebe? Co když jsem pro Tebe taky jen mýdlová bublina? Vysněná představa postavená na piedestalu? Moje druhé perfektní já - šťastná myšlenka ve Tvé hlavě. Nikdy to vlastně ještě nebylo opravdové... a já se v tom plácám... tehdy i teď. Ale teď možná ještě víc. Hodně věcí mi zpětně došlo a jsem asi už připravená... Jenže na co vlastně? Bojím se, že Ti rozbiju tu Tvojí představu. Bojím se, že si rozbiju svojí představu. A tak se jen záhadně usmívám a odpovídám neutrálně. Fungující "vztah" nevtěsnáš do pár ukradených chvil... Dva tajní milenci, co s jen vodí za ruce... Mám skočit? A co když se utopím?

       Ne, nechce se mi hledat a snažit se někde jinde, nepotřebuju... Ale možná bych měla. Víš (platonická) první láska je něco, na co se nezapomíná, ale možná by měla právě proto být nenaplněná... V hlavě mám čím dál tím větší zmatek... Nořím se do temnoty, když nejsi se mnou. Mám pocti, že ztrácím sama sebe, když neodpovídáš. A Ty tu příliš často nejsi. Nežijeme ve světě "co kdyby", ale v realitě, která nás do propasti může stáhnout oba...