pondělí 24. března 2014

Emoce...

V srdci prázdno a hlava plná myšlenek...
          Zacpávání emocionální prázdnoty věcma ani jídlem nepomáhá... Důležitý je mít někoho, kdo vás má rád a koho máte rádi vy. Mít rodinu a kamarády, kteří vás podporujou je hrozně důležitý. Ale někdy to prostě nestačí. Dlouho jsem tvrdila (a i cítila), že mi nevadí být sama. Samota je totiž něco jinýho, než osamění. Byla jsem a jsem stále sama, ale ne osamělá. Pocit osamění se připlíží jen někdy. Ale poslední dobou se objevuje stále častěji. Plíží se v pozadí každý dvojice na ulici, každýho večera o samotě, když nikdo nereaguje na zprávy a neni chuť cokoliv číst, psát nebo se na něco dívat. Občas to sou záblesky čirýho smutku, občas prostě jen prolítnutí myšlenky hlavou, že by bylo fajn teď právě v tenhle moment mít někoho, s kým jde sdílet. 
      Svoje emoce nedávám moc často verbálně najevo, jsou vidět v mém obličeji, ale často úplně neodpovídají opravdovému stavu. Tvářím se zamračeně, případně naštvaně většinu času, i když se cítím relativně v pohodě. Můj normální obličej = naštvaný obličej. Je to matoucí pro okolí a težké pro mě. Musím vědomě kontrolovat, jestli výraz mé tváře odpovídá dané situaci. Emoce mám a prožívám, i když ne třeba tak silně, jako někteří jiní lidé. Mám v nich občas zmatek, v těch svých, i v emocích ostatních. Často neodhadnu změnu nálady ve svém okolí, dochází mi to později. Asi nemám tak dobrou emocionální inteligenci (aspoň myslím že se tomu tak říká). Prý přemýšlím analyticky, asi trochu jo, ale doufám, že jsem v normě. Je ale fakt, že mám problém cítit sympatie, snadno se vcítit do druhého. Nejsem Sheldon Cooper, to ani zdaleka ne. Často ale dostávám komentáře, že jsem strohá, uzavřená, občas nepříjmená. Na první pohled nepůsobím sympaticky, občas mi někdo řekne, že se mě ze začátku bál, než mě poznal. Ve zkratce, působím odtažitě. Nevnímám svoje okolí, udržuju si odstup. Často nevědomě. Mám problém navazovat kontakty s cizími lidmi, a oni se mnou.
        Část z toho, co jsem teď popsala jde připsat introverzi, část lehké sociální úzkosti, zbytek nevím. Dobrá zpráva je, že to lze změnit. Ne úplně, ale pomalými kroky jde vědomě se některé věci naučit. Například, osvojit si usmívání se na okolí, naučit se oslovovat cizí lidi, obecně všímat si více svého okolí, osvojit si určité situace a být v nich uvolněná/ý. Hodně věcí prozradí řeč těla, stačí začít zlehka, když s někým mluvím, dívat se mu do očí. Je to naučitelné, ale pro introverta vyčerpávající. Ubírá to energii. Introvert potřebuje občas být o samotě, bez interakce s ostatními lidmi.
Pořád hledám to správné vyvážení...


sobota 8. března 2014

...




"Je mi dvacet sedm let, ale přece vím, že jsem jako dítě. Pokaždé se bojím, abych svým směšným vzezřením nezkompromitoval hlavní myšlenku. Vím, že bych měl raději mlčet..."

F. M. Dostojevskij: Idiot

pondělí 20. ledna 2014

Proč ti to tak trvá?

Takový bohužel dost depresivní zápisky, ale dneska se to hodí, protože je pondělí a prší. A snad to časem bude lepší....      
--------------
      Podle toho, že sem už od září nic nepíšu to možná vypadá, že neexistuju nebo nemám čas. Pravda je někde mezi. Chtěla jsem napsat něco bilančního a možná se k tomu dostanu a možná taky ne. Pár věcí jsem měla rozepsaných, ale pořád to není ono. Na druhou stranu to možná vystihuje tu mojí současnou "nedodělanost"/ neschopnost dotáhnout věci do konce. Poslední dobou mě asi tak děsí deadliny, že radši nedělám nic. Zjistila jsem, že mi totálně chybí motivace, ke všemu. Mám plány, ale nic zas tak konkrétního a podle všech příruček nemám šanci to splnit, protože nemám jasnej harmonogram. 
        Poslední dobou si dost slušně hraju na "vlka samotáře". Jakákoliv nucená komunikace s vnějším světem mne otravuje a trochu děsí (prostě se bojim, že mě ta nepříjemná pani na poště ukousne a v albertu bude příliš velká fronta, nebudou tam mít to co chci a stejně se mi nákup do tašky nebude moct vejít). Dělat cokoliv mimo komfortní zónu je stále těžší. A tak už druhej tejden přežívám ze železných zásob nezkazitelných potravin, ven prakticky nechodím a žiju ve smyšleném světě knih a seriálů. Už několik dní mně bolí hlava, mám rozhozenej biorytmus a po dlouhý době se mi zdají sny, jejichž pachuť pak ve mně zůstává ještě další půlden. Ani jedno z toho mi fakt moc nepomáhá. Je to takovej začarovanej kruh ze kterýho si musim pomoct jenom já sama. Jen najít sílu překonat ty sebesabotážní sklony. 
---------------------------
          Přestala jsem psát. Přestala jsem přemýšlet. Zápisky z každodenního života se scvrkly na fejsbukové statusy. Přestala jsem se dívat dopředu. Motivace zmizela jako pára nad hrncem a každodenní podřadné činnosti odsunuly ty důležité na "až potom".
          Už ani nemám co psát. Dřív jsem si střádala myšlenky v hlavě, abych si je pak mohla zapsat. Teď se mi scvrkly do občasných vizuálních mement v podobě postahovaných obrázků.
     Nadšeně hltám seminář o seberozvoji, ale když pak mám udělat myšlenkovou mapu a časový harmonogram, zaseknu se. Uvažování nad tím, co bude dál než za týden bolí a děsí. Tak to radši nedělám a nervozní záškuby v břiše potlačuju "pseudomantrou", že přece stresovat se není zdravé.
----------------------------
        Rodina pro mě dokáže být stresující a události, které jsou takovými mezníky mě psychicky ovlivňují víc, než bych chtěla.
         Ještě si vzpomenu, co jsem dělala v říjnu, ale co v listopadu, to už nevím. čas se zrychlil. a já zjišťuju, že ... co vlastně? že taktika "až potom" nezabírá? Někde v hloubi duše to vím, ale zatím jen na radu "hlavně nedopadni jako já" jen mechanicky přikyvuju...
       Nemám s kým si pořádně promluvit. Ne dost často, ne dostatečně do hloubky, ne s někým, kdo mě opravdu zná a dokáže "tnout do živého". Lidí potkávám dost, ale kloužeme po povrchu. Nikdo nemá potřebu poznat druhýho víc zblízka a nějak na to už asi není kapacita. A tak prostě udupávám svoje úzkosti pomocí legálních návykových látek a činností někam hlouběji do podvědomí. Cokoliv co mě vytrhne z dennodenní rutiny, aniž bych nějakou měla, je vítané. Je pro mě čím dál těžší sama sebe k něčemu donutit, možná až nemožné. "Namotivovat se" je pro mne cizí slovo z paralelního vesmíru, kam nemám přístup. Pořád čekám, že někdo přijde s novou radou nebo inspirací a "otevře mi oči". Místo toho narážím jen na osvědčené návody, které už jsem xkrát slyšela, ale nedodržuju je. Čím dál tím víc nepřekonatelnou bariérou je "donutit se". Skoro k čemukoliv, ale hlavně k věcem, které se musí dělat opakovaně, aby se dosáhlo viditelných výsledků.

úterý 3. září 2013

Dýňová sezona...

          V letošním roce pěstujeme na zahradě vlastní dýně hokkaido. Na rozdíl od obchodů, kdy se objevují až tak koncem září (nebo že bych si jich teprve tehdy začala všímat?), u nás rostou už celý srpen. Takže sezona zpracování dýní se pro mne posunula minimálně o měsíc dříve. Dýně mám silně spojené s podzimem a s mým oblíbeným přejatým svátkem Halloweenem, ale nevadí. Dýně jsou natolik chutné a lze je zpracovávat tolika způsoby, že jsem vlastně ráda, že si s nimi můžu experimentovat dosytosti.
         S tím jak dýně rostou, přibývá i počet mnou odzkoušených receptů. A několik z nich tady představím. Většinu jsme sama našla v internetovém prostoru, ale znáte to, každý dělá úpravy podle sebe. A navíc se nechci připravit o radost ze zdokumentování mých kuchyňských počinů, protože zas tak moc jich nemám :)
Bohužel fotodokumentaci nemám u všeho, ale možná je to dobře. Už tak si moji blízcí klepou na čelo, když mě vidí jak fotím jídlo mnou připravené :)

          První letošní zpracování dýně se odehrálo na babiččině chalupě. Babička přišla s receptem na cuketu Bezděk a já s inovací přidat k tomu ještě dýni. Pokud řešíte co s nadúrodou, tak tohle je jedna z možností zpracování. Cuketa s dýní se krásně doplňují a nemusíte je ani strouhat, stačí nakrájet na kostičky. Výsledná struktura nebude navíc tak "blemcavá", jen je třeba povařit trochu déle do změknutí dýně. Není třeba ani přidávat uzeninu, a pokud klasickou smetanu nahradíme sojovou smetanou máme tu hned jídlo vhodné i pro vegany a na výsledné chuti to přesto nebude poznat. Vznikne v podstatě takový zeleninový guláš, který je možno podávat jen s chlebem či s bramborem.

          Dalším počinem byla dýňová polévka, ale to už je taková oblíbená stálice, která neomrzí. Doporučuju na talíři dochutit lžící řeckého jogurtu (příp. kysané smetany), krásně doplní bohatou chuť polévky (ale to už jsem někde psala ;)). 

         Pak je také možno dýni zapéct s červenou cibulí jen lehce potřenou olejem a kořením, případně tuhle variantu připravit na grilu. Upečená dýně chutná nasládle, asi jako batáty (nebo přemrzlý brambory). Podle mě je tahle úprava naprosto výborná a jednoduchá, ale někomu to třeba chutnat nemusí.

Prosciutto muffin
         Díky dýním jsem také dostala k  pečení muffinů. Mám radši slanou verzi, ale lze je péct i na sladko. Akorát ty sladké chutnaly v mém případě jako perník. Variant na ty sladké najdete opravdu hodně, už ani přesně nevím, kterou variantu jsem zkoušela, ale základ je u všech muffinů stejný. Každopádně muffiny jsem pekla už loni, kdy jsem vyzkoušela dýňové s prosciuttem a pizza muffiny. Letos jsem zkusila ještě cuketové s feta sýrem a dýňové pro obměnu se slaninou. S úspěchem se setkaly všechny. Inspiraci beru především z těchto receptů, i když variant lze najít mnohem víc. Kreativitě se meze nekladou :)
      Co ovšem doporučuju je pořídit si silikonové formy na muffiny. Drží tvar a nemusíte už přidávat papírové košíčky jako u kovové formy a taky pak není nutno nikomu vysvětlovat, že ten papír se nejí :). Jen je lepší koupit rovnou dvě případně tři sady (tj. dohromady 12 - 18 ks), ať se zbytečně nemusí čekat na dopečení první várky (recepty jsou většinou psané pro množství 12 ks, ale někdy to vyjde i na víc). 
Slaninové muffiny

        Letošní úplnou novinkou jsou dýňové brownies. Nepekla jsem nikdy před tím ani ty klasické, ale párkrát už jsem je ochutnávala, takže tuším jak by měly správně chutnat. Dlouho jsem se jim vyhýbala, protože to je strašná kalorická bomba, prostě jen čokoláda s čokoládou s navrch dalším cukrem. Dýňové variantě jsem ale neodolala a myslím, že jsem udělala dobře. Sice můj výsledek není úplně perfektní, chutná to trochu jako čokoládová sušenka s pudinkem, ale já jsem na svůj výtvor hrdá :) Tenhle recept se může dokonce vytvořit v plně veganské formě (i když to bohužel nebyl můj případ, protože jsem doma opravdu neměla rostlinné mléko a veganskou čokoládu), každopádně pro mě tím recept (ten veganský) získává body navíc. 
Dýňové brownies ;) 
       K receptu na brownies je potřeba vytvořit si dýňové pyré. Jeho výroba je velmi jednoduchá, dokonce ani dýni nemusíte nechávat složitě odkapávat přes cedník jak je uvedeno v odkazu, stačí ji prostě jen upéct a rozmixovat. Co se mi na tom ale líbí je to, že si takto můžete připravit více porcí, když už nevíte co se vší tou dýní. Prostě pyré jen zamrazíte nebo zavaříte a použijete až se vám bude chtít :)

        Objevila jsem také stránky, kde jsou snad všechny možné recepty s dýní hokkaido, ale přiznám se, že jsem si na ně vzpomněla zatím jen jednou. Stačí prostě do internetového vyhledávače zadat co chcete vařit, či péct a hned se objeví spoustu variant... navíc inovacím se meze nekladou ;)

Tak dýňové sezoně zdar! ;)

ilustrativní foto, zdroj: inzahrada.cz



pátek 30. srpna 2013

co je se mnou špatně?/ indian summer/ srpnové časosběrné zápisky

ptá se čas od času každý ... pokud ne, tak si tohle nečtěte...
nezamrzla jsem, je léto ... léto udržuje oheň... jen... je prostě pomíjivé... už zase pomalu přicházejí ty úzkostné stavy s koncem srpna... už zas padá listí u bříz moc brzo... už se zase objevují ty trudomyslné chvíle... čeho vlastně? ... samoty... té úzkostné, té kdy se člověk cítí sám... a kdy je sám... povzbudivé řeči jsou plytké... fakt mě nebaví vyměňovat si recepty jak zpracovat cuketu hned po úvodní větě, že je to fakt dobrý a co jsi do toho dala... žvanec je pro hodně lidí asi hodně důležitej, ale když je to to jediný co si můžu vybrat mezi pomluvama rádobycelebrit a pomluvama známejch, vybírám recepty... co se stalo? radši bych zase rozebírala nesmrtelnost chrousta...
otázka co je se mnou špatně ale míří mě přímo na tělo ... je se mnou špatně, když chci prostě víc? moc tlačím na pilu? nebo málo? jsem málo svá a moc závislá na ostatních? chovám se příliš odtažitě? věta "sluší ti to" by někdy stačila, ale nedočkám se jí, když jí chci zrovna slyšet...
----
blíží se konec léta a já mám opět smíšené pocity. nové věci přicházejí, ale zlozvyky zůstávají.
asi jsem si to zase jednou potřebovala odžít, vyzkoušet, chvilku se vznášet a pak padnout na hubu. začínám starý známý celkem štvát a oni mě taky. začínám být v některých svých zlozvycích celkem k nesnesení. modus" budu milejší a vstřícnější" nějak zase přestal platit. pořád se v tom nešťastně plácám, ale ještě mi nikdo přímo do obličeje nezařval, že jsem kráva a ať se vzpamatuju. asi by někdo měl... vidím jim to na očích, na útrpných pohledech, aby vzápětí mohli poodejít stranou a pomlouvat. ach jo... často se mě teď ptají proč vzdychám... ale na to jednoduchá odpověď nestačí, a tak radši jen mávnu rukou...
----
co je s tebou? nic. jak se máš? dobře. něco novýho? ne.... nikdy nevim jak na tyhle otázky reagovat, odpovědět. jestli dlouze, jestli to dotyčnýho vůbec zajímá, jestli mě vůbec poslouchá, co vlastně chce vědět... můžem se klidně rovnou bavit o počasí a jakýkoliv osobní otázky přeskočit.
----
mám pocit že jsem v pubertě nebo co. že teprve teď si odžívam to, co ostatní před deseti lety. zkoušim svoje hranice a trpělivost ostatních. čekam až mě vykopnou (obrazně i doslova) na ulici a nechají stát ve větru a dešti. a poraď si děvče. vlastně ne, už ne. od teď a nadosmrti už jen "mladá pani", protože oslovení "stará pana" se nahlas neříká.
---
 jsem jedovatá, plivu síru a dštím oheň, za tmavých nocí míchám smrtelné lektvary a vyrábím woodoo panenky. jen zatím ještě nemám dostatek špendlíků. už sháním kontaktní čočky a vymýšlím halloweenský kostmým, vlastně ne kostým, odhalím svoji pravou podobu. jde ze mě strach a zabíjím pohledem. proč si myslíte, že pořád tahám sluneční brejle přes půl obličeje? někdo by totiž jinak mohl docela dobře přijít k úrazu.

neděle 7. července 2013

Lesní jahody a přezrálý třešně...


Jsem málo intelektuálka?
           Baví mě dětský hry nehry a radost nad maličkostma. Na svět se dívám objektivem foťáku. Nevnímám co mi ostatní říkají, neposlouchám. Žiju si ve svym světě fotogenických pohledů, zvuků a vůní. Nereaguju na otázky. Nechce se mi přemejšlet, chce se mi prostě bejt a nic neřešit...
Konec června se pomalu přelejvá v léto...
          Jsem zase sama, sama se sebou. Nevadí mi to, jen občas jsem smutná. Jen se v tý svý bublině zase čim dál tim víc odtrhuju od reality. Už zase nepoužívám vrby, ani skoro nepíšu. Cítím jak se uzavírám zpátky do sebe. Když chci bejt veselá, zůstanu jednou za čas vzhůru až do rána. V místě kde je to bezpečný, kde tě vždycky někdo odvede domů. Ale je tam moc vzpomínek, a ne vždycky úplně dobrejch. Zvláštní energie kvůli který se může stát úplně cokoliv. Změněnej stav vědomí jen s počáteční malou investicí. Koncentrace tragédů z celýho města a čas od času někdo zajímavej. Ale pokažený jsme všichni. Tragikomická přehlídka místního panoptika. Místo kde se rodí a vzápětí umírají sny a naděje. Černá nicota pohlcující všechny do sebe za zvuku čardáše a praskotu strun. Klidně si vykřič hlasivky, ale možná tě nikdo neuslyší. Můry přitahovány spalujícím plamenem naposledy mávnou křídly, než je oheň pohltí. Tady si pamatuješ, že ty lidi svým způsobem znáš a oni možná tebe, na všechno ostatní se zapomíná. Periferie v centru města. Mladý lidi vzpomínající na dobu, kterou nikdy nemohli zažít, a přece je tady s náma pořád přítomná, víc než kdekoliv jinde. Tady hraje Zmrzlinář...

----

          Na sanitky už jsem skoro zapomněla. Když je houkající potkám nebo slyším, smutně se usměju a jdu dál. Na blonďáky se zapomíná hůř, zvlášť na ty s potměšilým úsměvem. Ale mě přece stejně vždycky víc zaujaly bezedné tůně černých očí, ke kterým tmavé vlasy prostě patří. Nebo je to vlastně jedno?  Oči musí mít hloubku. Mají ji vůbec ty moje?Vyhasínám, nehledám. Čas od času přijde malá jiskra, ale jsou studený, z toho oheň neuděláš. Aspoň se díky nim neměním v led tak rychle. Povrch už je vychladlej, ale pár uhlíků někde uvnitř snad ještě doutná. 
      Emoce směřuju jinam. Zpátky objevuju kouzlo samoty, jen tentokrát snad zdravějším způsobem. Nemám odhodlání, ale to nevadí. Není na něj správná doba. Teď je čas na Robinsonku. Je totiž důležitý spát pod hvězdama, cejtit vůni ohně a posekaný trávy, brouzdat se kapkama rosy, cestovat vlakem, a pak se v krajině pohybovat jen za pomocí vlastních fyzických sil a čas od času si zazpívat...

Slunce a srbský cigára...

          Šťastné dny protkané písněmi, objímáním stromů, jen krátkou kocovinou, vydatnou stravou, smíchem, objevitelstvím, fotografováním, dětskou radostí, jahodama, vyprávěním, emocema, hudbou, pozorováním, souzněním... a prostě bytím... Jiný plynutí času...
              Nechtělo se loučit, chtělo se zůstat a chtělo se koukat dál... Myšlenky na to co je doma přestaly. Ani hlava nebolí, ne tak divně. Může se myslet, nad důležitějšíma věcma. Nebo se myslet nemusí vůbec, na co taky... 
Seš teď a tady, na ničem jinym nezáleží... Neuvědomuješ si to...
             Parta dětí, co jsou nadšený z každýho brouka, motýla nebo kytky. Hádají se, co je to za ptáka. Je úplně jedno, že poznáš jenom sýkorku... Tohle byl určitě dudek!
Zasvěcený rozpravy o pravý domácí marmeládě a kytky ve vlasech.... Tady se neztratíš, mapy ti jsou na nic. 
Indiánský válečný barvy a zbojnická nálada. "Buchtu nebo život!" A nezapomeň si dát se mnou panáka.
Tady je jiný nebe, plno hvězd... Louky jsou slyšet nahlas a zmáčknutím knoflíku je nevypneš. "Umíš hrát na trávu?"
         Studená voda, tmavý lesy, barevný louky... Za pár dní poskakuješ jak kamzík a kamenitý cesty nevadí... Tady se chodí pěšky...