Marťuljina zpovědnice

Viet food podle Marťulje...

2012-03-04T12:16:00.000+01:00

To se tak sejdou dvě až tři kamarádky/spolubydlící, volný víkend, hezké počasí a nálada něco podniknout.

Začalo to objevením zbrusu nového průvodce Brnem a zjištěním, že i v moravské metropoli se skrývají poklady asijské kuchyně aneb pravá vietnamská tržnice s jídlem! K její návštěvě nahrál i fakt, že nedaleko se skrývá další brněnský objev aneb "hrabák" s oblečením. Takže řešení bylo jasné, spojit nákup nové garderóby s prozkoumáním tajů exotických chutí, vůní a balíčků.

Před návštěvou tržnice jsem si udělala menší výzkum o neznámém území a dobře v tom posloužil další blog nadšeného objevovatele. Jediným drobným nedostatkem byl fakt, že kvůli "hrabáku" jsme si přivstaly brzo, abychom tam na osmou byly a tržnice se ospale otvírá až od 09.00h. Takže většina krámků ve chvíli našeho vstupu ještě nebyla zprovozněna. Přesto jsme měly štěstí a přinesly jsme si drobné úlovky.

Návštěva rozhodně stojí za to, v pozadí hraje vietnamská televize a člověk si s údivem prohlíží balíčky a lahvičky s neznámým obsahem a snaží se rozluštit co by to mohlo být. A nejlepší jsou opravdu lidové ceny! Rozhodně jsem tam nebyla naposledy...

Poučeny mým předchozím výzkumem odnesly jsme si pár kousků a rozhodly se, že z ingrediencí stvoříme oběd.

Základem byla jasmínová rýže...

Kari pasta (žlutá)...

A tofu ... A to pozor! za pouhých 15CZK...

K inspiraci a návodu jak správně vařit rýži velmi dobře posloužil také nový blog dvou studentek vietnamského původu. Vřele doporučuji.

Vytvořily jsme zeleninu na kari s jasmínovou rýží.

Zelenina sestávala z "co dům a supermarketové slevy daly": mrkev, bílé zelí (syrové), červená paprika, cibule, ředkvičky (včetně natě).

Vše pěkně nakrouhané na nudličky se zprudka orestovalo, přidal se kmín, nakrájené tofu a karipasta (karipasta už v sobě obsahuje sůl, takže není nutné příliš solit). Pro zjemnění chuti není špatné přidat trochu mléka (může být normální ale doporučuji kokosové) a vše lehce provařit, aby se vypařila přebytečná tekutina. Můžete přidat i nastrouhaný čerstvý zázvor a trochu citronové šťávy.

A voilá a pokrm s příchutí dálek je na světě!

Indická směs koření...

2012-02-26T23:20:00.000+01:00

Posledních pár dní se nese v duchu shledávání, návratů, sdělování, ale taky třeba ukřivděnosti, zmaru a únavy. Směs pocitů, které koření život...

Přijel kousek Indie, ale jen kousíček a stejně je to nepřenositelný. Fotky spolu s komentářem dávají nahlédnout do jiného světa. Cizí vůně a "bídíska" mě vracejí do gympláckých let čajoven a etnoshopů. Zkouším si na sebe namotat sárí, šest metrů látky se musí ještě sešpendlit, aby to drželo pohromadě. Nejsem drobná Indka, možná by to chtělo tak o dva metry víc. Nejvíc jsem nadšená z "alibaba" kalhot a přemítám, který barvy si budu uzurpovat pro sebe. Chci tam jet taky, reprodukovaná zkušenost není to pravý. Rozčilujou mě drobný informační nedostatky o kulturním, náboženskym a historickym zázemí Indie. Zase si hraju na encyklopedii.

***

Alchymie alkoholu a pokročilé hodiny vytváří prostor pro zvláštní situace. Otevřou se stavidla úzkostí, strachů a soužení. Navazují se nové komunikační kanály a hroutí se ty staré. Nevím jak reagovat, když se to neděje mě, ale okolí. Mám svázaný ruce a nevím co s tím. Pozoruju to za sklem a cítím se bezmocně. Nedokážu pomoct, nevím jak.

***

Podivnej stav, mam co dělat sama se sebou. Cesta je dlouhá, ale nezbejvá mi, než jít po svejch. Upíram zrak dopředu. Všechno se zdá blíž, než je. Stíny působí jako lidské postavy, ale vím že to neni reálný. Moje obluzená mysl si se mnou hraje. Je to jen změna vnímání. Zase mi to na nějakou dobu stačilo...

***

Výčitky, ukřivděnost, mrzutost... Asi si držím příliš velký odstup. Nevím co čekat, nevím co si myslet. A tak moc nekomentuju, snažím se našlapovat opatrně. Vztahy jsou složitý, ale někdy zase ne tak moc. Pocit, že někomu lezu do zelí, i když jsem si myslela že ne, je divnej. Vyklízet pole nebudu, jen nevím co říct.

***

Život neni bollywoodskej film, ale občas bych v něm vsuvku s hudbou a tancem uvítala...

Všechno zlý je k něčemu dobrý...

2012-02-21T01:17:00.000+01:00

Z přemíry času a nicnedělání jsem se začala hejbat. Napřed to byly procházky, teď zkoušim cvičit. Místo činek zvedam krabice mlíka a při každym setu hopsání si říkam, jestli se nepřijdou podívat sousedi, proč jim padá omítka ze stropu a houpe se lustr. Vařim, vyhledávam vegetariánský a veganský recepty. Píšu si jídelníček. Zas přišel ten muj odvěkej problém, že když jen trochu zvýšim svou fyzickou aktivitu, mám pocit, že můžu jíst víc. Utrácim za jídlo jak zběsilá, vejce jsou teď nedostatkový zboží. Prázdný místo v chlaďáku a přemrštěný ceny působí vedle ostatních přervaných regálů zvláštně.

Moravou teď o víkendu otřásaly masopustní veselice. Pár fotek jsem si z tý vesnicko-městský akce z místa kde bydlim urvala taky. Holky v krojích se každej den nevidí. Suknice měly pěkně naškrobený. Zajímalo by mě, jestli se v tom dá vůbec sedět.

Zítra bude Popeleční středa, podle křesťanských tradic začíná čtyřicetidenní půst trvající až do Velikonoc. Neděle se nepočítají. Dřív se nejedlo maso (ani ryby), vejce a mléčný produkty. Jídlo bylo jen jednou denně. Teď už se to přesunulo jen na pátky. Taky k tomu patří (spirituální) rozjímání. Přemýšlím, že to zkusím taky a čeho se vzdám. Díky posledním zážitkům to asi bude alkohol. I když jak se znám, tak to nevydržim dodržovat důsledně. Možná bych do toho mohla začlenit takový ty "jarní očistný kůry", kdy se pijou jen čaje, džusy a voda. Asi by bylo lepší být střídmá ve všem, a to nejenom v jídle a pití. Mohla bych třeba zkusit omezit svoji závislost na seriálech, filmech a obecně na internetové zábavě. Aneb nová podoba půstu. Možná by to odříkání taky mohlo mít podobu přinucení. Konečně začít dělat to co mám/musím a dál to neoddalovat.

Chtěla bych se vrátit do denního studentského koloritu. Už rok v něm vlastně zajetá nejsem a ještě (doufám, že už jen) pár měsíců v něm nebudu. Prohlížím si rozvrhy kateder a přemýšlím, kam bych se tajně vkradla. Mám ráda první týden semestr. Všechno je teprve na začátku a vypadá slibně. Člověk vstupuje do učeben s nepopsaným blokem, (ještě) čistou hlavou a s předsevzetím, že tentokrát bude chodit na všechno a včas. Semestr má jasnou strukturu, člověk ví co ho čeká, ale povinnosti se zdají být ještě daleko.

Vlastně jsem taky zase na začátku. Některý začátky působí slibně a některý mě děsí. Potřebuju mít řád, ale nechci bejt limitovaná zas moc. Jedna krásná duše mi řekla, že teď je ideální čas, rozmyslet si pořádně co chci dál, že mám vlastně štěstí. Má pravdu. To jen ta moje chorá mysl je pořád nastavená na "režim pesimistka".

"Jedinou překážkou jsi ty sama."

Dny se prodlužují. S pomalým přibýváním světla snad i já budu nabírat na odhodlanosti ...

Podivný stav...

2012-02-16T14:25:00.001+01:00

Je to tady asi tak po roce znovu... Podivný stav, kdy je mi fyzicky špatně, motá se mi hlava, ale můžu chodit. Nemůžu myslet, vnímat, číst dlouho nějaký text. Můžu akorát tak pozorovat jak venku sněží. Ale taky ne moc dlouho, ta bílá barva je příliš ostrá. Stav, který je podobný kocovinovému, ale žádný alkohol v těle nemám. Nízký tlak ani nízká hladina cukru to asi nebude, kafe ani čokoláda nepomáhají.

Už před rokem mi někdo řekl, že se mi přestavuje aura. Netuším, ale možná bych si aspoň mohla konečně pořídit ten lapač snů. Asi to bude nějaká zpětná reakce na stres. Ale jestli pokaždý takhle reaguju, tak to potěš. Doufala jsem, že už je to pryč. Trochu se bojím toho, že zas přijdou moje úzkostný stavy a paranoidní přeludy. Nechci se zas lekat stínu popelnice. Nejhorší je, když si s tebou tvoje mysl zahrává. Včera jsem se znovu dívala na Black Swan. Začínám chápat lidi se schizofrenií a s bipolární poruchou...

Růžový týden ...

2012-02-10T22:55:00.002+01:00

Asi bych měla vysvětlit, proč se tu najednou vše obarvilo dorůžova. Je to proto, že od úterý (7.2) jsem se rozhodla, že si udělám "Růžový týden" , který bude trvat do příštího úterý (14.2.). Trochu to souvisí s tím, že bude Valentýn a trochu pro to, že arktické mrazy jsou už ubíjející. Ale hlavně pro to, že prostě chci.

Trochu mi zas překliklo v hlavě, mám totiž tajnou úchylku na růžovou barvu, Helo Kitty, harajuku styl a poslední dobou se trochu zabývám vintage (40.-50. léta), nejlíp něco ve stylu pin-up. Projevuje se ve mě zase ta holčička, co dřív ráda nosila růžové sukýnky. Ale nenechte se zmást, nenosím moc růžovou barvu (ostatně nenosím moc barev obecně), většinou nenosím moc přehnaný makeup, natož účes a můj "pokojíček" není vymalován narůžovo ani není obestavěn plyšáky (pár jich mám, ale spíš z nostalgie nebo slouží jako dekorace).

Nejsem typ, do kterého byste to na první pohled řekli (asi ani na druhý). Nejsem "křehounká dívenka" se zlatými loknami, co nosí purdově růžový svetřík ležérně přehozený přes ramena, kolovou sukni a podpatky, která se tváří jak vyplašená laň ve stylu Audrey Hepburn. Působím asi tak, že většina pouličních prodejců čehokoliv mne radši ani neoslovuje, abych je náhodou i svým pohledem nezabila.

Ráda se maskuju. V civilu většinou do černé, abych byla schovaná. Na druhou stranu mám ráda maškarní. Ráda se přestrojím za něco úplně jiného, než jsem a namaluju si úplně jiný obličej - masku. To je jeden z důvodů, proč mám ráda Halloween. Většinu těchto svých choutek uspokojím tak, že se stylizuju na fotkách. Když výsledek nepůsobí/nevypadá jako já, jsem spokojená.

A v rámci růžového týdne, stylizuju všechny svoje "online viteály" a avatary do růžové barvy. Další "hra na maskovanou". Ostatně tím je pro mě celá virtuální realita, umožňuje mi vyjádřit moje občasné exhibicionistické sklony (jeden z důvodů, proč píšu tenhle blog). A co s tím má společného svátek sv. Valentýna? Vlastně asi jen, to že k němu tak trochu růžová barva patří a letos poprvé mi ten kýč, který je s tímto svátkem spojený tolik nevadí. Jak říkám, trochu mi překliklo, a tak si "kýčařím" sama a rovnou celý týden.

Už aby bylo jaro ...

Bylo nebylo ...

2012-02-07T21:41:00.000+01:00

Příběhy psané tužkou jsou méně silné, jdou vymazat. Napsané nesmazatelným inkoustem by byly příliš skutečné...

Žila byla malá holčička, co si hrála na princeznu. Milovala růžové sukýnky a sponky do vlasů. Hrála si ve svém království a nikdo komu to nedovolila dovnitř nesměl. Vše mělo svůj pořádek, medvědi byli hradní stráž, trollové s barevnými vlasy obsluhovali hradní kuchyň a barbíny byly dvorní dámy. Ale nejmilejší byla česací panna. Holčička celé dny zpívala a tančila, představovala si, že jednou bude baletkou.

Holčička povyrostla, růžové sukýnky se proměnily v černé beztrvaré oblečení a sponky za barvené vlasy. Je pro ni stále těžší v království udržovat pořádek, a tak se občas dobrovolně zavírá do věže. Medvědi už jako stráž nestačí, jen se na ně práší v polici. Trollové se přesunuli do filmů a barbíny oživly a staly se pro holčičku úhlavními nepřítelkyněmi. Holčička už ví, že baletkou nebude, ale pořád si sní. Jen jsou ty sny hůře popsatelné...

by PeachDaub

Kde začít ...

2012-01-24T23:47:00.000+01:00

Týden strávený na "Divokém západě" utekl hrozně rychle, moc věcí si z něj nevybavuju, mám zas jen smíšené pocity...

Rozhodla jsem se, že je správný čas číst - beletrii pro vlastní potěchu. Vrátila jsem se k Bukowskému. Krátké povídky o ztracených existencích, kteří se půl dne mátoří z kocoviny a v druhé se zas upíjejí do bezvědomí mě nějakým způsobem uklidňují...

Viděla jsem filmy Lidice a Láska je láska - dvě pomyslné polohy spektra české kinematografie...

Žiju, stresuju se, lžu, nudim se, nestíham, bavim se, flákam se, hraju si na "matku pluku" a jsem nezodpovědný fakan, přemýtám, nepřemýšlím, sním, pragmaticky uvažuju, myslím na ostatní a jsem sobecká...

"Kdy přijdeš?" "Co děláš?" "Kam jdeš?" "Kdy se vrátíš?" "Co jsi dělala?" "Co máš v plánu?" ... Co? Proč? Kdy? Kde? Kam? Jak? ... "Můžeš mi to vysvětlit?" "Ne, nemůžu." Odpověď nikoho nezajímá...

Dohánim "resty", vytvářím nové, nutnosti odsunuju, maličkosti řeším napůl ... a pořád ten svíravý pocit kolem žaludku...

Mám zas starosti s Princem. Teda zatím žádné starosti nejsou, ale budou. Jsem taková. Jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží tentokrát...

Dlouhé vlasy-krátký rozum. Zkrácení rozumu nepřidá...

Představuju si svůj mozek jako třesoucí se želé pochybné barvy. Pokaždý, když do něj štouchnu, roztřese se. Dvě sklenky bílého jsou stabilizační prvek, pak přijde sklenka třetí a roztřese se žaludek. Stav otupělosti se stal normálem. Funguju tak na 40%, spíš míň. Zvládám dva úkoly denně, víc ne...

Měla bych si najít nějakou aktivitu, která mě bude bavit, naplňovat, koníčka. Pár let zpátky jsem se chtěla naučit na kytaru, pořídit si pořádný bongo a hrát na něj v parku s partou podobně šáhlejch lidí, bavívalo mě tančit, zpívat. Měla jsem sny, že začnu se španělštinou. Nejsem akční člověk, jsem od přírody líná. Ale že prej mám ambice (řikal někdo jinej, ne já)... No nevim, v kavárně nad vínem se mi to kecá...

Pořád čekám na ten impuls, kterej mě donutí ... Ale postupně mi dochází, že si ho asi budu muset vyrobit sama.

Jaký je to něco strašně chtít a jít si za tím?

Zen žen ...

2012-01-17T01:17:00.000+01:00

Vánoce přešly, stromeček už je dávno uklizenej (ano, máme umělej a nestydim se za to). Silvestr jsme nakonec oslavili v kruhu rodinném celkem hezky. Posílání papírových lampionů má něco do sebe. Úpěnlivá přání byla částečně vyslyšena a na splnění těch dalších mám zbytek roku nebo celej život.

Začátek ledna byl pro mě povětšinou hektickej, stresovej a odehrál se velmi rychle. Po tý smršti (emocí a událostí) se už pár dní vzpamatovávám. Pomalu se snažím dávat se dohromady, zachránit co se dá a utřídit si myšlenky. Čim dál tim víc zjišťuju, že přemýšlet v dlouhodobym horizontu je pro mě dost těžký, i pár měsíců mi dělá problém. V podstatě tim nevědomky naplňuju svůj plán - "neplánovat". Jenže tomu se teď moc nevyhnu, ale snažím se spokojit jen určitou představou časový osnovy. Podstata neplánování tkvěla a stále tkví ne tak úplně v neovlivnitelnosti života, ale zkusit si "neplánovaně" se chovat. Být v určitých věcech spontánní, vyjet ze starých kolejí a postavit se svým zaběhnutým rituálům. Dalo by se říct, že k tomu mám teď ideální příležitost. Až na to, že se teď cítím být spíše svázaná, než cokoliv jinýho. Z povahy asi nejsem dobrodruh, ale ráda si sním o tom, že jím jednou budu.

Hovory o (neblahé) budoucnosti a o hledání kam se vrtnout se zas jednou staly častým a povětšinou neveselým tématem, které mrazí a vypaluje krátery do duše. Je čas určité bilance a já mám zas víc než kdy jindy pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.

Na druhý straně tyhle "zlomový" okamžiky mají i svoje světlý chvíle. Hovory o hudbě, filmech, jídle, "filosofický úvahy o umění a všem možnym", konstruktivní návrhy, smích, dobrá nálada a hlavně podpora. Pomocná ruka ať už v podobě hřejivého slova, pohlazení nebo fyzické pomoci. Pořád mám ale pocit, že svojí vděčnost nedávám dostatečně najevo. Že svojí pomoc nabízím příliš málo. Že prostě nejsem dost dobrá. Měla bych se konečně naučit vybalancovat tu míru, kdy takový věci neřešit a kdy naopak se snažit.

Inu naučit se myslet a žít "zen žen" a užívat "žen šen".

PS: Jo, a taky je konečně trochu sněhu. Takže mám pocit opravdové zimy ... ;)

Silvestr a nový rok 2012

2011-12-31T13:41:00.001+01:00

Letos po dlouhé době trávím Silvestr ve městě a bez sněhu. Celkem jsem se už těšila na misantropický večer sama v domě, jak společně koukáme se psem na silvestrovské estrády. Idylu samotáře mi trochu narušila o den dřív vracející se rodina. Zřejmě není sníh ani na českých horách ...

Už pár let si nedávám předsevzetí, ale mám přání, některá konkrétní, ale ta hlavní jsou celoživotní. Neříkají se nahlas, ale úpěnlivě se na ně myslí při pohledu na ohňostroj...

Ať se všem důležitá přání v roce 2012 vyplní! ;)

Když už není vánoční idyla venku...

2011-12-24T15:07:00.000+01:00

Vzpomínka z minulých let ...

Nedobrovolný půst, zima a černé myšlenky ...

2011-12-16T19:13:00.000+01:00

Euforie během několika minut vyprchala, účinky alkoholu už pominuly, opustil mě i bolehlav, čokoláda došla. Choulím se do kabátu a snažím se odolat silnému větru a nepříjemnému dešti. Koho by napadlo, když si ráno bere sluneční brýle (částečně kvůli mé oblíbené hře "na schovávanou"), že odpoledne bude potřeba pláštěnka s gumovkama. V těžkých botách mě dřou paty, ale aspoň mi do nich neteče. Prodané knihy mi vydělaly na tabák a půlku cesty domů, žádná sláva.

Mátořím se v teple knihovny. Vždycky je tu takový klid, když skončí semestr. Líbí se mi to, na druhou stranu si přijdu trochu divně, co tam ještě dělám. Ručně si opisuju seznam českých vánočních písní, které doporučují hudební publicisté v příloze MF. Půlku z nich jsem neslyšela nebo si je nevybavuju, třeba mi to zlepší náladu.

V narvaný tramvaji mě víc než obvykle irituje "syndrom prázdné sedačky", ale stejně si nesednu, jedu jen pár zastávek, než budu přestupovat.

Pokouším se číst cosi k právu, ale mozek nevnímá. Už ani netěkají myšlenky. Snažím se neřešit, že mi funguje jen jedno sluchátko a soustředit se na správnou zastávku, kde vystoupit. Zkřehlými prsty házím letáky do schránek (úlitba bohům) a rozpomínám se na dobu, kdy házení tiskovin bylo na pár letních týdnů mým denním chlebem. Už jsem zapomněla ten správný grif.

Jdu se schovat do tepla, ale pořád je mi zima. Jsem zase nuceně asociální a pravděpodobně tomu tak bude celý víkend. Nejradši bych vypadla z města, ale to by mě tu nesměla držet hmotná nouze a závazek vrácení tiskovin do zapadlého koutu brněnských knihoven. Cesta tam a zpátky je dvouhodinový výlet přes celé Brno, v pondělí tu cestu za pokusem vrátit půjčené budu absolvovat už potřetí.

Plán ...

2011-12-06T23:48:00.001+01:00

Po delší době bylo velmi osvobozující nechat své myšlenky plynout volně, za zvuku odpovídající hudby a v dopravním prostředku. Rozhodla jsem se, že mé osobní štěstí a spokojenost se nesmí odvíjet od okolních událostí. Osobní pohoda je důležitá a nikdo kromě mě mi ji nevytvoří. Je to prostě duchovní a duševní stav, který by mi měl pomáhat i ve chvílích největšího časového presu a stresu. Taky je zas na čase něco změnit. Většina nápadů ve mě nějakou dobu klíčí, ale vždy je potřeba zlomového bodu, a ten bod přišel dnes.

Mám plán ...

1. Neplánovat

2. Dát se na budhismus

3. Odjet někam do zahraničí na delší dobu

4. Vrátit se k bodu č.1

Působí to jednoduše a plán by takový měl být. Nepodstatné detaily totiž komplikují samotnou podstatu. Nedávám si časový horizont, prostě k tomu dospěju. Důležitá je vnitřní osobní pohoda, jsem o tom stále více přesvědčená. Není to jednoduché, ale to se ani neočekává. Jediné co teď vím je, že jsem vděčná ...

PS: Jo a taky doba adventu ve mě vždycky vyvolává pocit smíření. Čas, kdy je třeba se zastavit. Dnes večer jsem procházela místo, kterému se v Brně říká "na čáře". Začalo sněžit nebo spíš padat takové zmrzlé krystalky sněhu. A já došla do místa, kde halogenová světla osvětlovala kostel a dívala se proti světlu do tmavé oblohy jak sněží. Tohle je chvilka zastavení, vteřinová meditace. Moment, kdy nic jiného neexistuje ...

Zeď nářků III...

2011-12-02T11:23:00.001+01:00

Zbývá už jen několik dní, já jsem stále v půlce, dlužím tu druhou půlku už týden a nic už se nestíhá tak, aby to bylo pořádně ...
Hlavní problém je, že jsem vyhaslá, unavená, bez energie, bez přesvědčení, bez motivace. Svou netečností se bráním proti nezvladatelné panice a úzkosti. Taky bych se mohla uklidňovat dýcháním do papírového sáčku, ale doufám, že k tomu nedojde.
Nevím kam se ten čas poděl ...

Zeď nářků II...

2011-11-29T12:11:00.001+01:00

Inspirativní myšlenku si musím zaznamenat, než mi vyprchá. Už dávno uvažuji nad tím, že si pořídím diktafon. Dnes jsem se potkala s pohledem na život, který by mi mohl pomoct. Být si vědom svých limitů a zároveň se tím nerozčilovat může být osvobozující. To neznamená, že by člověk stagnoval a neposouval svoje hranice, spíš naopak. Jen vymizí ten vztek a bezmoc. Má to v sobě něco z buddhismu ... Život je utrpení, oprosti se od svého Já (Ego), pracuj na sobě. Tahle filosofie má něco do sebe.

V duchu jsem na cestě do Indie ...

Zeď nářků ...

2011-11-28T16:23:00.001+01:00

Týden opět uběhl a já mam pocit, že jsem zase nic nestihla. Cestou na Západ jsem přemýšlela, v autobuse se daří volně se potulujícím myšlenkám. Cestou zpátky na Východ jsem většinu z těch myšlenek zase zavrhla. Přesvědčení, která se mi v hlavě na cestě zrodí, se na konci cesty zase rozplynou. Nic nejde podle představ a všechny nápady, které se zdály tak skvělé, nárazem na skutečnost zase vyšumí ...

Původní představa byla, že se pro lepší koncentraci odříznu od všech sociálních serverů. Pak mi došlo, že to je moje jediné spojení se světem a že v rámci zachování duševního zdraví to udělat nemůžu. Protože být sama se sebou dennodenně 16hodin v kuse je pro mě zabijácký. Ale jedna věc mi z mého rozjímání přeci jen zůstala. Tenhle článek bude směsí mých "výkřiků do tmy", abych trochu ulevila své úzkosti, naštvání, frustraci ...

Je mi zima, chce se mi spát, nemyslí mi to a už vůbec se mi nechce dělat to, co mám ...
Jemné náznaky v konverzaci a občasné telefonáty mi stačí k tomu, abych se ve své hlavě následující půlhodinu hádala ... Zpětně. Je mi to na nic a nic s tím neudělám...
Hádky v mé hlavě mě serou...
Sere mě jakékoliv vysvětlování ... zvlášť, když nemám jasnou odpověď...
Sere mě moje apatičnost, nechuť a lenost ...
Sere mě, že s tím neumím nic udělat ...
Sere mě, že s tímhle přístupem skončím do Vánoc na ulici, bez jakékoliv perspektivy a bez podpory...
Sere mě, že mají pravdu...
Sere mě, že se nedokážu donutit ...
Jak moc hluboko na dno musím klesnout?
Problém je, že nesnášim psaní. Je to pro mě velmi zdlouhavý a bolestivý proces s nevalným výsledkem...
Nejvíc času mě stojí přemlouvání sama sebe ...

30.léta a první sníh...

2011-11-22T12:08:00.001+01:00

Fialový nehty, červený vlasy, vytrhaný obočí. Touha jít na ten novej film s upírama, kterej fakt potřebuju vidět, se mísí s neochotou dát za lístek tolik a s pocitem, že si to napřed musím zasloužit. Dny ubíhají čím dál rychleji a já jsem zase upadla do stagnace. Vybírám účes z 30.let, kterej by šel udělat z dlouhejch vlasů. Ale radši bych americký pin-up 50.léta, jenže zase ve mě hlodá červík pochybností a temný hlas mi našeptává cosi o odpovědnosti. Ale hlavně nemam co na sebe! Potřebuju vybrat dárek hodný "půlstoletého" výročí. Jen nevím, co, kde a nemám na to čas ani velkou náladu.

A dneska ráno se tohle všechno smazalo a já mam adventní náladu, protože v brněnských končinách napadla sněho-jinovatka. Mám pocit ladovské zimy a těšení na Vánoce a řeším recept na perníčky a vybavuju si sladkou a hřejivou chuť turbomoštu. A nejradši bych si dala svařák a poslouchala vánoční písně a nechala se hypnotizovat plamenem svíčky. Tenhle vzletný pocit mě vždycky před Vánocemi drží nad vodou. Vlastně mám nejradši to těšení a přípravy. Na Svoboďáku včera v noci vykládali dřevěný betlém, vola, osla i velblouda skoro v životní velikosti. Jedinej problém je, že mě při tomhle těšení hodně omezujou povinnosti. No, ale dneska už to asi nezachránim, takže celej den mi bude vyhrávat Mariah Carey - All I Want For Christmas Is You ...

Návod k použití ...

2011-11-13T20:26:00.001+01:00

Poslední dobou, asi tak od minulé středy, mám špatnou/smutnou/naštavnózní náladu. Tyhle stavy mám pořád, ale teď to mám permanentně. Funguju normálně, jen i okolí si všímá, že jsem nějak posmutněla. "Málo se usmíváš," zněl políček a rada zároveň. Nějak se necítím ve společnosti ostatních a zároveň se necítím dobře ani sama.

V hlavě se mi sumíruje list věcí na které čím dál tím víc nerada odpovídám/štvou mě otázky:

Co děláš?
Co bakalářka?
Jak se máš?/ Co jinak?
Co kluci/chlapi/muži?
Co práce/brigáda?

Neumím na tyhle otázky odpovídat, nemám odpověď. Ani hodit do vtipu to neumím. Krčím rameny. Problém je v tom, že když je vyčerpán list těhle otázek, nějak není na co dalšího se ptát. Já sama se těmhle otázkám snažím vyhnout, ale občas mi to taky ujede.

Ptejte se mě/říkejte mi jiné věci, jako:

Pojď na pivo.
Platím já.
Vezmi si čokoládu.
Mám pro tebe dárek.
Pojeď na výlet.
Mám tě rád/ráda.

Hýčkejte si mě jako domácího mazlíčka. Starejte se o mě, hrajte si se mnou, pravidelně mě krmte, dávejte mi pamlsky za odměnu, choďte se mnou na procházky a občas mě nechte provést drobnou lumpárnu bez toho, aniž by byly nějaké následky. Nechte mě stulit se vám po večerech v klíně. A já se vám odměním nehynoucí láskou a oddaností...

TO DO list ...

2011-11-07T10:40:00.001+01:00

Nedělám to, co bych měla a dělám to, co bych neměla. Mám skluz ve skluzovém týdnu. Podpora okolí je skvělá, ale donutit se musím hlavně já sama. Tak snad mi v tom Psychologie.cz pomůže. A protože mám pomalý rozjezd a píšu sem spíš rekapitulace, je tohle seznam věcí, které jsem dělala místo toho, co jsem měla dělat...

Bez plánování se to nemůže obejít, a vždycky je lepší naplánovat si vše na zítřek http://tomorrow.do/.
V pondělí jsme dojela do Brna, měla v plánu spoustu věcí a neudělala nic.
V úterý jsem šla na oběd s kamarádkou, chvíli poseděla v knihovně, psychicky se připravovala na kurz francouzštiny, pak mě chytly záda a jediný co šlo, bylo spolykat růžové prášky a běžet si lehnout.
Středeční večer byl ve znamení vernisáže "Mladá divočina" a následného posezení v Daguerru.
Ve čtvrtek "dámský kroužek".
V pátek jsem měla být původně v jiném městě a oslavovat pokročilý věk jednoho z členů rodiny.
V sobotu jsem brzy ráno vyrazila do "hrabáku" a večer byla v bytě návštěva, která se protáhla do druhého dne.
V neděli jsem konečně zašla na brněnský Židovský hřbitov.
V týdnu jsem se stihla několikrát opít.
Vyřešit problém brigády (stačil jeden telefon).
Koupit si něco na sebe.
Dořešit svoje neshody s Princem definitivně. Slohovky po smskách mi jdou.
V rámci "hojícího procesu" udělat pár blbin.
Všude a se všema mluvit o tom, jak strašně nestíham, jak moc mi to nejde, jak moc jsem nešťastná a úzkostná, abych se vzápětí mohla "vesele" flákat dál.

Vždycky si říkám, co jsem ten týden dělala, že uběhl tak rychle. Většinou to vím moc dobře, protože čas ubíhá nejrychleji, když člověk nic nedělá. Sliby v mé hlavě sama sobě většinou nefungují, ale zklamat druhé, už je věc jiná. Nic neslibuju, ale už si opravdu nemůžu moc dovolit ztrácet čas. A snad už konečně chytnu "psací stav"...

Kudykam ...

2011-11-02T12:57:00.000+01:00

... název lyrikálu, o kterém jsem slyšela samé dobré věci, a který chci vidět. A můj současný stav mysli. Nevím kudy kam a žiju v tichém zoufalství.

Měla bych se teď soustředit jen na jednu věc, místo toho dělám cokoliv jiného. Zbrzdila mě nemoc, ale hlavně moje lenost. Také děsivost toho, že nevím, kam se řítím.

Za posledních 14 dní jsem velmi slušně živila svoji obsesi Halloweenem, zaznamenala hnutí knírků a ještě určitě další šílenosti co hýbou "intersvětem". Žila Plzeň a myslela na Brno, žiju Brno a myslím na Plzeň. Již od svých gympláckých let jsem zastánce funerální turistiky. Proč jinak by se naše skupina jmenovala Pax Vobis ;)
Na světě už je sedm miliard lidí, počet lidí se na planetě jen za půlstoletí dvojnásobil, jestli se dožiju důchodu, bude naše planeta tou dobou už přesahovat svůj kapacitní limit...

Princ mě potěšil a naštval. A já jeho naštvala asi víc. Teď nevím, jestli se mi s ním chce mluvit, jestli se mám omluvit, jestli to mám nechat plavat. Začínám být z toho zase trochu unavená. Proč to nejde jednoduše, to to musí bejt vždycky tak komplikovaný? Nebo si to jen komplikuju já? Co je na mě špatně? Proč mám takový problém popsat svoje vztahy a city? Proč musím často dělat neuvážené věci?
A proč mam v hlavě zase takovej zmatek, že se nedokážu na nic podstatnýho soustředit? V hlavě mi víří a šumí myšlenky jako na zrnící obrazovce. Uklidňujou mě jen těžko pochopitelný filmy bez konce a sitcomy.

"Dotáhnout věci do konce" - přání tohoto týdne a měsíce ...

Dýňové hody aneb Halloween o trochu dřív ...

2011-10-25T18:24:00.000+02:00

Se sychravým počasím se do mé mysli připlížila i moje každoroční obsese Halloweenem. Na americké podobě tohoto svátku mě baví jeho barvy, veselost, chuť lidí obléknout se do kostýmů a bavit se a v neposlední řadě taky kuchyně. Pro mě k tomu patří i česká podoba Dušiček - upravené hřbitovy a plápolající svíčky ve tmě. Je hezké se na chvíli zastavit a zavzpomínat. Nejvíc mi ale sedí původní předloha těchto svátků, a to keltský Samhain. Pro Kelty představoval tento svátek začátek nového roku a byl vnímán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Zkracuje se den a člověk by při ztemnělých večerech nejradši jen seděl a zíral do plamenů v krbu (nebo alespoň do plamene svíčky).

No a protože se u nás doma stalo vydlabávání dýně tak trochu tradicí, byl u nás víkend ve znamení "dýňových oslav" ...

Vlastnoručně vyřezaný výtvor

Nemohla jsem si to nechat ujít ...

Vyzkoušeli jsme i recept na výbornou dýňovou polévku. Je to velmi jednoduché a výsledek mě nadchnul výraznou sytě žlutooranžovou barvou. Pro ještě lepší efekt je doporučován dýňový olej a zakysaná smetana.

Dýňová polévka

A nemohl chybět také slavný dýňový koláč. V naší verzi jsou uvnitř vlašské ořechy, ale lepší jsou pekanové nebo ořechová směs. Koláč není na chuť tak sladký, jak by se mohlo zdát. Je to zase trochu něco jiného, než štrúdl :)

Upečený dýňový koláč

Taky mě chytají roupy ohledně halloweenských masek, líčení a převleků. Přemalovat si obličej k nepoznání a děsit tím okolí mě vždycky bavilo :)

Přeji krásný nadcházející Halloween. Muhehehe ....

Pokoj bez oken ...

2011-10-12T10:58:00.002+02:00

Pokoj bez oken je jako levný tabák. Funguje, ale něco tomu chybí. Industriální budova působí jako koleje, továrna a socialistická účtárna v jednom. Tolik silničních kol pohromadě jsem ještě neviděla. "Kamarád přijel ze Slovenska na kole..." Proč mě to nepřekvapuje?

"Parlez vous francais" si vesele šprechtí jako by se nechumelilo. Holka podobně stará jak já, vidím své spolužačky z gymplu na jejím místě. A já jsem zase žačka. "Je pense que beaucoup des people ..." Motám francouzšinu s angličtinou. Nenacházím slova, gramatika je pro mě velkou neznámou. Ale baví mě to a 3 hodiny utečou jak voda.

Rychlé krmítkové kafe je překvapivě dobré a krátké setkání příjemné. "Ne, že si na tu samotu v pokoji zvykneš." "Neboj, nezvyknu. Spíš budu utíkat pryč..."

Další šumavská přednáška a plamenné výstupy. Proč já tam vlastně chodim? Nic nového se skoro nedozvím, v práci mi to stejně nepomůže... Funguje tam princip: "Co kdyby přeci jen".

Přerovnávám složky v počítači, jediný úklid dne. Nepřemýšlím náhodou jako chlap? Dělám si test osobnosti. Prý "analytické myšlení" a že bych měla dělat něco jako účetní. Pfff, to zrovna.

Ranní vstup do nového dne = nestihnu se dooblíknout ani dopít kafe. A hned tu máme "dědulu" s pomocníkem. "Bylo mi divný, že vám ten internet nejede." "Taky se na to můžete prostě vy**at a zařídit si to sami/y."

Osamělost v pokoji a usínání při seriálu. Offline večery při víně se v jedné osobě snášejí trochu hůř. Zvlášť, když jsem si zvykla na "Princovy" zprávy. Přesně sem jsem se nechtěla dostat. Závislost. Chybí mi to. Nechápu, že jsem schopná si na něco tak rychle zvyknout. Jsem "rituální" člověk. Mám svoje rituály, postupy a zažité zvyklosti. Když neudělám jednu věc, nemůžu pokračovat v té další. OCD zatím vyloženě nemám, ale co není, může být...

***

Jestli s někým budu někdy sdílet domácnost, budu chtít vlastní postel a peřinu. Nebo možná nejlíp vlastní ložnici. Spánek je důležitá věc a návyky které si vytvářím už skoro čtvrt století mi nejdou jen tak lehce změnit. Nebo si pořídím Hug Me Pillow a budu trénovat. Když usnu, spím tvrdě a můžou po mě skákat a mě je to jedno. Ale když neusnu, jsem vzhůru celou noc a další den mi pak mozek jede asi tak na 40%. Nemá pak cenu cokoliv dělat, pokud musím pracovat hlavou. Asi bych se měla dát třeba k zedničině ...

Islandská nálada ...

2011-10-09T13:55:00.000+02:00

V hlavě mi jedou Sigur Ros . Teplé září se proměnilo ve studený říjen. Ale je tam krásně, konečně se stromy oděly do barev podzimu. Ve vzduchu je cítit pomalu zima ... A já sem zimomřivá a čekám, kdy se mě chytne rýma za šos a už mě nepustí. Jižní Morava mě svým teplejším klimatem zhýčkala, a teď na to na "divokém" západě doplácím...

Víkendové plány vyšly zase jako vždy tak napůl. Viděla jsem pár lidí co mám ráda. Chvilkové debaty o životě jsou fajn... Stárnem nebo dospíváme? :) "Princ" byl fajn. Přišla jsem na chvíli, kdy se s ním hezky povídá. Ale je to vždycky jen mlhavý okamžik. Zase narážím na nedorozumění a bariéry ... hlavně v mé hlavě. Budu se muset snažit. Bez říkání si, co ten druhý chce, to nejde. Zatím jen lehce našlapuju po povrchu, ale ne že by mi to "Princ" ulehčoval. Nevím do jaký míry můžeme naši rozdílnost vzájemně tolerovat. Zatím nad tím oba dva blahosklonně mávneme rukou. "Rána jsou smutnější než večer ..."

Jsem ještě pořád unavená. Neměla jsem do teď pořádně čas zastavit se a "vypnout". Tuším že dnešní večer se opět bude odehrávat v duchu "nedělního splínu". Zúčtování s týdnem minulým a předzvěst povinností týdne budoucího se objeví společně s noční oblohou.

Výlet "do přírody" si ponechám asi až na "Krno". Už se těším na procházku po hřbitově brouzdajíc se v napadaném listí. Všude prodávají dýně, začínám vážně uvažovat, že Halloween začnu letos slavit o pár týdnů dřív. Hořící svíčky ve tmě mě naplňují zvláštním klidem ... Živoucí světýlka ...

Pocit izolovanosti?!?

2011-10-05T20:21:00.000+02:00

Už je to zase pár týdnů co jsem sem nepsala, a tak si říkám, že je na čase ....

1) Upsala jsem se telemarketingovému ďáblu. Zítra to jdu zkusit naostro, ale mám pocit, že mě tam sežerou zaživa. Lidi na drátě jsou v pohodě, ale lidi TAM moc v pohodě nejsou...

2) "Bludný Holanďan" se ozval. Vyjádřil se velmi jasně a potvrdil můj pocit, že to není to pravé ořechové ... Zjistila jsem proč ... Nevadí, jede se dál... "Princ na bílém koni" mě psychicky podporuje, sms zpráva jednou denně zahřeje na duši :)

3) Debata o Šumavě a setkání s přáteli mě zpátky vrátilo do akademična. Musím si připomínat, že jsem stále student a že ten život je skvělý. Výborné místo s úžasnou atmosférou bylo to pravé ořechové a bílé víno k tomu bylo ideální tečkou...

4) Zjišťuju, že když mám pocit, že jsem v izolaci, musím se lidem sama ozývat. Nejlepší jsou noční hovory. Formule "stýská se mi" zabírá. Ale stále jsem překvapená, že se mi lidi ozývají, chtějí se mnou mluvit a mají mě rádi!

5) V novém bytě mi nejde net. Zatím je to jedn den a půl, ale jestli to bude permanentní stav, začně to pro mě být velký problém. Je to spojení se světem bez kterýho se v civilizaci neobejdu. Izolovanost spočívá v mý hlavě, A čím víc toho mám, tím se to zhoršuje. Nestíhám to co bych měla, a mám pocit, že se jen zdržuju nepodstatnýma detailama. Teda ... jeden z nich nepodstatnej neni. Finanční existenční krize na mě doléhá a já jen odpočítávám dny, kdy pro mě bude problém i těch 7,-Kč za kafe z automatu.

6) Potřebuju změnit prostředí alespoň na pár dní. Hodit se do klidu a soustředit se na to podstatné... Vidět se s Princem, vyjet si na kolo, pořádně se začíst, dát si domácí nedělní oběd...

7) Další krok na cestě "Postav se na vlastní nohy" je děsivý a úzkost se zvyšuje. Jen doufám, že do roka neskončím na antidepresivech. Je to všechno v mojí hlavě ...

Zrychlení ...

2011-09-26T23:26:00.000+02:00

Semestr začal, a já přestože nemám žádné přednášky ani semináře, mám pocit, že jsem se čtrnáct dní pořádně nezastavila....

Pro začátek velká změna - přestěhovala jsem se a k dozařízení snad už budou stačit jen maličkosti ...

Stále hledám práci/brigádu. Absolvovala jsem několik pohovorů. Všechny byly vesměs stejné a u všech jsem se musela dost soustředit, abych vnímala a reagovala. Už se mi zase trochu přehodily priority, takže uvidím, co s tím...

Hlavní prioritou je teď bakalářka. Schůzka s vedoucím mě sice povzbudila, ale ukázala, že mám před sebou spoustu práce.

Moje "po-letní" vztahy pokračují. Jsem ráda, že se najde někdo, kdo se zajímá jak se mám a dokáže mi zvednout náladu. Ale přináší taky jisté komplikace, které mě v klidu moc nenechají.

"Bludný Holanďan" je pro mě velká záhada a nejsem si úplně jistá, jestli ji chci rozlousknout. Možná jsem čekala víc a možná je jen stejný jako já. Zvyklý na svůj klid, bez potřeby dávat o sobě vědět...

"Princ na bílém koni" je naopak otevřená kniha. Klukovská hravost se v něm pře s nutnou odpovědností. Dospívá a já vidím jak je z toho smutný. Zuby nehty se snaží udržet si alespoň kousek dětských her. Princ z pohádek je iluze. Ten můj skutečný "princ" si s sebou nese několik dost závažných ALE, se kterými nic neudělám ale ani se s nimi nesmířím.

Ostatně, když už jsme u těch princů ... Chudák Popelka určitě po svatbě zjistila, že má doma přinejmenším fetišistu na boty nebo rovnou homosexuála. Sněhurka si nemohla nevšimnout záliby svého prince v nekrofilii a Růženka asi bude mít doma prince s BDSM choutkami. Což o to, nikdo není dokonalý. Jen mám otázku, kam až má sahat moje tolerance a kam až se mám nutit do něčeho? Stojí mi to za to? Jak moc se musím snažit?

Jsem trochu unavená... Unavená z toho, jak se snažím, unavená z nedostatku času a spánku, unavená z toho, že se stresuju. Bylo toho teď trochu moc. Jsem ráda, že je alespoň hezké počasí a já si pořád můžu díky slunci zahřívat zbylé střípky léta ve svém srdci ...

Jane Eyre...

2011-09-18T17:32:00.004+02:00

Normálně recenze k filmům nedělám, ale tohle byl tak silný zážitek, že prostě musím.

Shlédla jsem novou adaptaci (r.2011) k románu Jane Eyre. A je to naprosto skvělé!

Rozhodně si musím přečíst i knižní originál od Charlotte Brontë... Kam se hrabe Jane Austen a Joe Wright s jejich Pýchou a předsudkem.

U Jane Eyre je děj dynamický a dramatický. Seděla jsem bez dechu a bez pohnutí. Spalující vášeň mezi hlavními hrdiny byla uvěřitelná a naprosto odzbrojující. Dostal mě i fakt, že hlavní hrdinka není poddajné děvče v koutě, které čeká, až si jí všimne její vysněný princ. Naopak je to silná osobnost s vlastním názorem, kterou nezlomila ani svazující viktoriánská výchova.

A co je nejlepší ... Byla jsem napnutá až do poslední chvíle jak to skončí!

Prostě strhující!

Vytržení z letargie ...

2011-09-14T22:09:00.001+02:00

Dnešek pro mě byl trochu bláznivý nebo lépe řečeno, byl prostě víc nabitý, než na co jsem byla poslední měsíce zvyklá. Povinnosti, události a setkání mě trochu vytrhly z mé běžné pohodlnosti a zaběhlých zvyklostí. A já prostě nemůžu jinak, než to tady vyventilovat (od toho svůj bloček mám ;))

Takže pěkně od začátku ....

Ráno (počasí jak malované) ... pro mě bylo těžké. Vstávání je věc, kterou prostě nedávam a v příštích podzimních měsících tomu asi nebude jinak. Vstanu, kafe, zapnu počítač (rutina) a dívám se na maily, na nabídky práce a brigád (nic moc).

A pak si jdu na studijní. Vyřešila svůj problém (nebo ho alespoň konkretizovala v datech) a koho nepotkám ... Tři grácie ... Vykrucuju se, ale jdem na oběd. Bylo to dobré rozhodnutí, dozvěděla jsem se zase něco víc a byla mi nabídnuta pomocná ruka.

Poledne (prší ... hodně). Nemám deštník, v dešti jdu na dopravní pro šalinkartu. Nemá to smysl, protože všechny kasy jsou zavaleny erasmáky(?) Jdu, holt, na "šalinu" a obětuju poslední jízdenku.

V bytě promoklá na kost se snažím zpátky zcivilizovat. Napadne mě, že jestli opravdu chci udělat ten odvážný krok a s-t-ě-h-o-v-a-t-s-e (pšt!!), měla bych za sebe začít hledat náhradu.... A mejl i mobil se mi od té doby netrhnou. Odpovídám, až se mi kouří z klávesnice.

Odpoledne (jemně poprchává). Nemám lístky, kupovat se mi nechtějí, jdu pěšky na Alliance Française. "Ó boha" po X letech se chystám studovat francouzštinu! Nesměle pozdravím "Bonjour" .... Nějak mi to nedá. Jsem přece pomalu na francouzské půdě.

A pak ... Zběsilý úprk. Mám pohovor, či lépe řečeno nábor .... Dozvídám se, že bych v podstatě měla být výživovou poradkyní? Já? A ještě něco platit za to, abych tam vlastně mohla pracovat? (Za produkty jedné nejmenované firmy s hubnoucími preparáty na H?!) No.... Jdu tam zas, prý jsem se z adeptek nejvíc usmívala (Cha!!!). Alespoň to je signál, že nejsem zas až tak marná :) Hlavu pátrací jak balón. Získám "šalinkartu" za těžký prachy a jdu na byt.

Večer (už neprší ale je zima). Telefon se netrhne, dostávám divné vzkazy a snažím se je rozluštit ... Nacvičené věty, stejné odpovědi: Ctrl + C, Ctrl + V ...

Ve vzduchu je cítit lehce šílenství. A já ... já mám chuť na víno a na francouzský punk/ska/art-rock/whatever (10 rue d´la Madeleine).

Vlastně ... Proč to vůbec píšu ... Odešla mi vrba, má vlastní problémy... A víno je lákavé.... Je čas burčáku, bude se slavit ;)

Bonne nuit, mes amis ;-)

tipněte si o koho jde ;)

Podzimní (s)hledání...

2011-09-11T22:54:00.000+02:00

Babí léto se pro mě posledních pár let stává dobou, kdy doznívají letní vztahy a známosti nebo se oživují ty staré. V létě člověk potká spoustu nových lidí nebo se znovu setká s těmi, co přes rok pořádně neviděl. Prosluněné dni, bezstarostnost a smích ve tváři vytváří ilusi positivní společné budoucnosti... S kamarády se utvoří pár velkých setkání, s novými známými pár schůzek ... Určitě se příští týden sejdem zas ....

Začnou studijní povinnosti, práce, všichni se rozutečou po republice. A v hlavě zůstane zmatek, alespoň v mé hlavě. Přemítání a úvahy v intencích "má to smysl"/ "nemá to smysl" se mísí s vědomím, že většina z toho se stane jen hezkou vzpomínkou na léto a "vyšumí". Ty "hezké vzpomínky" převálcuje každodenní rutina a splín z deštivého a čím dál tím víc chladného počasí...

Jenže teď je ještě doba, kdy mám ten luxus pochybovat a pohrávat si s myšlenkou, že něco z toho třeba vydrží. Zuby nehty se držím té iluze. Nedávno se mě někdo zeptal, jestli nejsem zamilovaná. A já odvětila, že ano ... Že v ten večer určitě jsem, a pak se uvidí. Snadno se to poplete s letní poblázněností, to je asi víc vystihující... Prožívám babí léto/doznívající léto ve svých citech, pocitech, náladách i setkáních ....

S první pořádnou mlhou a padajícím listím vše postupně vybledne, a já jako ta příroda uložím své vzpomínky a možná i pocity k spánku...

Je to tvrdé? Já nevím. Opravdu je dobré vše nechat usnout nebo nadobro uložit k ledu? Já nevím. Nemůžu si v sobě nechat alespoň kousíček léta přes celý rok?

Říkejme tomu poprázdninová nebo spíš podzimní deprese ... Jsou jisté věci, na které se na podzim těším, ale neumím vyplnit ten pocit, že něco krásného končí. Babí léto, když se povede počasí, je období, které mi pomáhá se s tímto smutným vědomím nevyhnutelného konce smířit. Dopřává mi ten iluzorní pocit luxusu, kdy si můžu říct: "Ještě nemusíš přestat snít ..."

Rekapitulace léta II.

2011-09-06T21:44:00.002+02:00

Srpen uběhl jak voda a je tu "čas létajících pavučin a barevného listí".

Počasí zatím ještě ujde, tak ještě úplně nepropadám podzimním splínům. Mám před sebou ještě pár věcí/setkání, na která se těším...

A teď k rekapitulaci/ aneb poslední ohlédnutí za létem ...

Voda Lužnice

Ujeli jsme 120 km řeky, sjeli Starou i Novou Lužnici, přejeli Rožmberk. Chodili jsme spát brzo i pozdě. Byli jsme unavení, veselí, s alkoholem i bez. Zmokli jsme a zahřívali se vším co bylo po ruce (třeba pláštěnkama). Hrálo se na kytaru, zpívalo. Narvalo se nás asi 12 osob do kabinky záchodu ve vlaku (v tom novém co jezdí jen ve svém regionu), vešlo by se nás tam i víc, ale nikdo už se nechtěl přidat. Jen jednou jsme pořádně "soulodili" všechny lodě dohromady.

Po roční přestávce jsem dělala zadáka a vykoledovala si jizvu na čele od potkané větve. Ale "neudělali jsme se". Zážitkama nadopovanej tejden .... (soundtrack: Sáro, Sáro a Housátka (který jsem zaspala))....

Grill - Bazén - Party

Grilování, dobrá zábava, koupání, praskly dva nafukovací kruhy, našly se jedny plavky a zbylo spoooustu lahví ;))

Infostánek na Šumavě

Ne nebyla to brigáda, bylo to dobrovolničení a v životopise to můžu použít asi jen až se budu ucházet o práci u ekologickejch organizací. Lidi chodili, ptali se, dostávali letáčky a kdo byl ochoten poslouchat tak "osvětovou" přednášku.

Ale bylo hezký počasí a udělali jsme si pár výletů, takže teď znám Modravsko zase o trochu líp. A viděla jsem místo, kde se blokovalo a kde je to teď skoro všechno pokácený a vypadá to dost smutně ...

Léto bylo moc fajn. Počasí vyšlo i nevyšlo, něco se podařilo i nepodařilo, k něčemu přispěl alkohol, k něčemu pak ranní kocoviny, u něčeho tyhle stavy ani nebyly. Pořád mi nějak nedochází, že už léto skončilo. Mám jen pocit, že se teď jen nacházim ve fázi přestávky a že za pár dní zase pojedu někam dál za dalším "letním dobrodružstvím".

Inu, budu se snažit to brát tak, že se pouštim do "podzimního dobrodružství". Patří k tomu návštěva voňavého papírnictví a knihkupectví a obměna šatníku a snaha o chytání posledních paprsků vybledlého slunce...

Rekapitulace léta I.

2011-08-09T23:01:00.006+02:00

Sice jsem se tvářila, že sem celé léto nic nenapíšu, ale mám tak nějak pocit, že hlavní gró léta už mám za sebou, možná té náladě pomáhá deštivé počasí a moje příšerná rýma. Mám teď čas to sepsat, než mi vzpomínky vyblednou (resp. zakryjou je jiné, přeci jen léto ještě neskončilo ;)).

Hlídání ovcí v Hostěradicích na Znojemsku

Nádherné počasí, skvělí lidé, parádní místo (hlavně lom) ... Skok do letní pohody rovnou po hlavě.

Dobrá Voda

Návštěva příbuzných, tetina oslava narozenin, klábosení u kafe, rodinná historie a probírání se starýma fotkama.

Brno - Vídeň - Bratislava - Budapešť

Eva a Halil, maďarské vedro - spálený ramena, spoustu památek a fotek, městské kavárny ... Můj údajný britský přízvuk v angličtině - netuším, kde jsem ho vzala.

Chorvatsko, poloostrov Makarska, Drvenik

Menší městečko, spousta Čechů, na můj vkus málo členité pláže ;). Stihla jsem se spálit i několikrát zmoknout. Výlet na Korčulu (ostrov i město) - rodiště Marca Pola a výlet na Bačinská jezera.

Šumava, Týden pro rašeliniště, Kvilda - Modravské slatě

Noví lidé, zábava, práce, spoustu informací z přednášek, krásná "divoká" příroda. Měla jsem obavy a nakonec to bylo super. Jen se ale ještě zdravotně vzpamatovávám ;).

Pro zatím:

x km naježděno v dopravních prostředcích (snad doplním číslo, až to spočtu)
3 knihy přečteny, 4. a 5. se prokousávám
několikrát spálená a sloupaná ... počasí se tváří tak, že už to asi nedoženu ;)
nová barva vlasů: ze zamýšlené rezavé se stala červená

V plánu ještě:

voda - Lužnice
Infostánek na Šumavě

Hm ... takhle to působí víc stroze, než jsem si myslela, že bude ... Ale je to důkaz, že prozatím nemám potřebu se o tom víc rozepisovat. Přenechám vzpomínkovou nostalgii až na později ...

Léto ještě pokračuje ;)

Letní off-line stavy ...

2011-07-01T11:30:00.001+02:00

Žiju ... a to doslova... příroda, příbuzní, kamarádi, cestování ... prostě zážitky ... Kdo by měl čas sem něco psát. Taky to dost dobře nejde, když většinu času nemám přístup k netu ... což je dobře ;)

Nějaký report časem napíšu, ale dost možná až v momentě kdy se budou dny zkracovat, pavučiny létat ve větru a ve vzduchu bude cítit podzim ...

Užívejte taky léta! :))

Ratatouille podle Marťulje ....

2011-06-23T18:10:00.001+02:00

Animovaný film Ratatouille určitě znáte. A tak mě v přemíře času napadlo, jak to jídlo vlastně vypadá a chutná. Ve filmu jídlo vypadá jako nakrájené plátky zeleniny úhledně srovnané v zapékací misce a zapečené.

Vlastní originální francouzské ratatouille je ještě o něco jednodušší. Je to v podstatě lepší lečo z více druhů zeleniny, bez vajec a uzeniny. Pro vlastní výtvor jsem se inspirovala z receptu jednoho velmi dobrého českého časopisu o vaření. Jediné, co mi chybělo byl lilek a rozmarýn. Lilek moc nemusím, takže to nevadilo. Bylinek jsem přidala víc.

Tohle jídlo se původně podává nejlépe s čerstvou bagetou nebo zapečenou bagetou s bylinkovým máslem. Já jsem z toho chtěla vytvořit plnohodnotné jídlo. Takže jsem předvařila brambory, nakrájela na plátky a vše jsem pak ještě zapekla ve své oblíbené remosce (aneb Zapečeniny II). Bylo to výborné. Díky rajčatům to má jemně nasládlou chuť a česnek a bylinky tomu dodají říz a šmak.

z filmu

můj originál

Výprodeje ...

2011-06-16T20:07:00.002+02:00

Mám pár oblíbených obchodů s oblečením, přesněji řečeno, dva až tři. Občas se do nich zajdu podívat, ale ve většině případů tam chci i opravdu něco koupit. Ne vždycky se mi zadaří. Většinou i mám představu, co potřebuji. Někdy taky ne. Často mi věci, které chci leží dost dlouho v hlavě, někde je vidím a zafixuju si, že se mi to fakt líbilo a fakt moc nutně to potřebuju. Pak mi ale dost dlouho trvá, než si kýženou věc koupím, a často to ani není přesně ta věc v té podobě, kterou jsem chtěla. Když už tu věc ale mám, mám z ní radost a jsem ráda, že jsem se k tomu dokopala.

A teď k dnešnímu titulku. Mám v centru Brna jeden oblíbený obchod, když jdu kolem, zastavím se tam. Přesto, že někdy jen pro inspiraci. Ve středu jsem do oného obchodu bezmyšlenkovitě vešla. Že bylo u prvních pár stojanů spoustu lidí mi divné nepřišlo, byly tam slevové cenovky. Jak jsem ale šla od obchodu stále hlouběji, dav nákupu chtivých se zvětšoval. V úzkých uličkách narvaných zlevněným oblečením se tvořily kolony. Prodavači se střelhbitě míhali a stále byli vyvoláváni na pokladnu, kde se tvořila kilometrová fronta. Začínalo mi docházet, co se děje ... Výprodej ... Našla jsem pár kousků, které bych si i byla ochotná zkusit a možná i koupit, ale při pohledu na lačný dav, přehrabující se v oděvech, mě uvolněná nálada rychle opouštěla. Už jsem neměla chuť si oblečení vybírat, natož něco koupit. Spěšně jsem opustila obchod a sama sobě lehce nadávala, že jsem si nevšimla obřího nápisu u vchodu.

Nejsem ten typ, co jásá nad každou slevou, a rozhodně si to prostě nutně nemusím koupit, jenom proto, že je to za poloviční cenu. Tahle nechuť je umocněna, tím, že ve slevách pro mě většinou nic není. Co mě ale irituje ještě víc, jsou ony davy dam a slečen, které jdou pro kus hadru skoro přes mrtvoly.

Nebyla jsme na tento šok psychicky připravená, a ještě ho stále zpracovávám. Totiž, i v běžném dni, kdy jsou obchody poloprázdné, mě korzování po nich začne velmi brzo otravovat (dost často mám taky paranoidní představu, že mě zase prodavačky sledují, zda nechci něco ukrást ... někdy ta představa úplně paranoidní neni).

Už dlouho vymýšlím taktiku správného nákupu, aby mě co nejmíň otravoval a zároveň, abych se úplně nezruinovala. Zatím jsme nevymyslela nic převratného. Ale čim dál tím víc zjišťuju, že se mi vyplatí koupit si věc, která se mi opravdu líbí a vím, že ji celkem potřebuju, hned.* Bez rozhlížení se vpravo a vlevo a poměřování, jestli v jiném obchodě nebudou mít tu věc lepší.

Tímhle článkem v podstatě navazuju na ten předchozí. Možná to vypadá, že v poslední době nedělám nic jiného, než nakupuju. Tak to úplně není. Ale už bude léto (podle počasí už je) a já prostě pořád mám v hlavě to móóoře. Tam si totiž dovolím nosit i vesele barevné letní šaty (které fakt moc nutně potřebuju a ještě je nemam) a nepřijdu si vůbec trapně ;) Protože, necítit se v oblečení nepříjemně a mít pocit, že je v daném místě adekvátní, je pro mě celkem důležité. Ale hlavně je tam důležitý ten komfort. Takže v botách na vysokém podpatku mě jen tak neuvidíte. Tam jsem pořád ještě, ve své psychické přípravě v nositelnosti oblečení, nedospěla.

Ještě bych se tady mohla rozpovídat o svém stylu - nestylu. A o mé "prý streetové" chůzi, ale to zas někdy jindy :)

* Definice toho, co nutně potřebuju je samozřejmě relativní. Ale řekněme, že všechno oblečení, které mám (a vejdu se do něj) opravdu unosím.

Než to zapomenu ...

2011-06-08T18:49:00.000+02:00

Heslo, kterým bych se měla řídit. Nic neodkládat. V něčem se mi to daří, v něčem ne. Ale čím dál tím víc si uvědomuju, že jsem chronický "odkladač" a "prokrastinátor" .

Takže sem radši honem něco napíšu, než zas nebudu vědět, co jsem to vlastně chtěla a kouzlo okamžiku bude pryč. Včera byl fajn den. V podstatě celý jsem ho strávila celkem neproduktivní, zbytečnou a taky poměrně neekologickou činností, kterou mají tak rádi američtí teenageři. Ano, byla jsem se svou nejlepší kamarádkou "shoppovat" (strašný slovo, já vím, ale k tomuhle komerčnímu trávení času se celkem hodí) ;-D. Předesílám, že "obchoďáky" moc nemusím, a když jsem tam sama, tak po hodině odcházím. Snažím se tam chodit jen když potřebuju. Ale včera to byla celkem zábava, protože ve dvou se to lépe táhne. Zvlášť, když máte s sebou někoho, kdo umí šít a vyzná se v látkách.

Moje původní představa byla, že chci v podstatě jen doplňky v jasně červené barvě a slamák. Skončilo to tak, že mám trika v barvách bílá, tmavě modrá, černá a šedá. Bez slamáku a jediné červené věci :-). Nadchl mě námořnický styl a tahle idea už mě drží víc jak měsíc. Je na čase vkročit do další etapy. Jak jinak, než začít u změny vzhledu (stačí pocit změny ;)).

Přibyl mi další sen, vydat se na jachtě/katamaránu po Jaderském moři ;)

Pocit ne-léta ...

2011-06-05T17:19:00.001+02:00

Začátkem června už je krásné letní počasí ... ale pocit léta, který s počasím souvisí jen částečně, se nedostavuje. A mám pocit, že ani nedostaví. Poslední pravé léto jsem zažila loni ... bylo bezstarostné, veselé, plné dychtivého očekávání, barevných snů a nadějí. Jedna éra skončila.

Léto se vždy nějak vyvrbí, ale letos z něj mám pocit smutku a tesknoty, a to ještě ani pořádně nezačalo. Vzpomínky na léta minulá se mi vracejí a zase blednou. Rozpadá se mi zavedený řád a to rozdírá mou duši. Nevidím kolem sebe usměvavé obličeje, ale jen ty ustarané. Nevidím dopředu, budoucnost je nejistá a temná. Otravuje mě na ní myslet. Černá díra vsála mě a všechny okolo a nová energie z léta nepřichází. Smích není upřímný, není z radosti, čiší z něj smutek a zklamání.

Sklenka by měla být poloplná, ne poloprázdná ... ale já tu sklenku vůbec nevidím. Závažnost situace mi dochází postupně. Už ne jen, že mrhám svým potenciálem, teď už vznikly silné pochyby, jestli vůbec nějaký potenciál mám. Jistě ... někde tam bude, ale je dobře schovaný a nechce se mu ven. Proč by taky mělo, je mu tam dobře, nikdo po něm nic nechce, nikdo ho netahá ven, moc se nepřepracuje. Lenost má pré. Té se to žije, nacpává si svůj velký břich a den ode dne si uzurpuje víc a víc místa. Když jí náhodou někdo šlápne na kuří oko, zakaboní se a je zlá. Tvrdě si hájí svoje pozice a neustoupí ani o píď. Lenost je smrtelný hřích a dnes je jí všude plno. Už se neplíží v tmavém koutku, teď se bezostyšně vyvaluje a vysmívá se všem do tváře. Je zákeřná a mstivá. Z příživníka se stává stále větší a větší monstrum a už už se natahuje aby spolkla svého živitele. Paní Motivace si odkráčela na výlet a už se dlouho nevrací. Šla daleko na strastiplnou cestu, dost možná spadla do rokle a zlámala si všechny kosti. Vzala s sebou i Sebevědomí. To se teď někde osamocené a zubožené toulá na pusté planině, kde nepotká živáčka a čeká jen, až z něj vítr strhá poslední cáry a hlad a žízeň jej udolají. Někde nad tím obrazem se vznáší Vůle. Bezradně pozoruje svoje spoluhráče a občas nevěřícně kroutí hlavou. Ale je zaseklá, nemůže se pohnout. Sem tam se kolem nich projede na své lesklé zářivé motorce Pohrdání. Směje se z plných plic ryčivým smíchem až se stěny Odstupu bortí.

Jsem zklamaná, že nedokážu víc. Jsem zklamaná, že to málo není dost dobré pro ostatní. Očekávání dokáží napáchat spoustu škody ...

Dej mi trpělivost brát věci,

jež nemohu změnit,

tak jak jsou,

i odvahu měnit věci,

jež změnit mohu,

a moudrost

rozeznat jedno od druhého.

Papírový deník skvěle voní, ale ...

2011-06-02T11:48:00.001+02:00

Delší dobu jsem nepsala, hlavou se mi toho honí spoustu. Jenže vířící myšlenky jsou neucelené, a pak většinou pro mě nemá cenu to psát.

Opět jsem byla konfrontována s reakcemi "návštěvníků" těchto končin. Něco vysvětlím. Jsem samozřejmě ráda, že někdo sleduje moje podivné myšlenkové pochody, ale jednu věc po mě nemůžete chtít - pravidelnost. Jeden z důvodů proč něco píšu ve formě blogu, je ten, že u papírového deníku mě vždycky iritoval podivný pocit povinnosti psát denně. A psát denně se mi samozřejmě nikdy nepodařilo. Byla jsem pak frustrovaná, nejsem schopná dostát závazku ke svému deníku. Další věc je, že sice miluji ty krásné bloky s tvrdými deskami, ale vždy, když do nich začnu psát, mám pocit, že je znehodnocuji. Píšu do nich svým škrabopisem, neucelené věci a občas musím škrtat. Neumím kreslit a pořádně čmárat se mi podaří jen někdy. A kresby by podle mě měly být v každém pořádném deníku.

Takže proč blogová forma... Můžu měnit vzezření a náladu stránky kdykoliv se mi zachce (ano jsme nestálá, stejně jako u vyzváněcí melodie v mobilu a tapety na monitoru). Každý článek má stejnou formu, když píšu, můžu si mazat a přepisovat jak chci a nikdo to nevidí a už jsme si tak nějak zvykla, že psaní na klávesnici je pro mě rychlejší. Navíc se čím dál tím víc pohybuji spíše v tom virtuálním světě, než v tom skutečném. A u blogu mi opravdu nevadí moje nepravidelnost, protože vizuálně na sebe články navazují, nikde není žádná mezera a málokdo si všimne data. A taky, kdyby se mi náááhodou chtělo a měla bych pocit, že své myšlenky musím zveřejnit, stačí mi jedno kliknutí.

Prostě, být bez počítače (a internetu) jsem už jako bez ruky. Samozřejmě vím, že to jde i bez něho (po týdnu v lesích už ani nevím, že něco takového existuje). Ale je to jedna moje velká závislost v civilizaci. To se mi opět včera potvrdilo, kdy se mi nešťastnou náhodou podařilo zvrhnout sklenici s vodou přímo na klávesnici. Vody bylo naštěstí relativně málo a snažila jsem se zasáhnout hned, přesto tento incident neprošel úplně bez následků. V tu chvíli člověku zatrne a přemýšlí o jaká všechna data by přišel (samozřejmě se snažím zálohovat, ale znáte to).

Takže asi tak ... další věci se ve mě ještě vaří a čekám na dohru ... prozatím to musí stačit ...

Svatební šaty a Kung-Fu panda ...

2011-05-24T12:12:00.002+02:00

V pátek (20.5.) se mi zdál sen. O svatebních šatech, ze sytě oranžových jsem se musela nutně převléct do fialovo žlutých. Byly krásné, přesto, že nevypadaly jako svatební, důležitý byl ten pocit z nich. Jen jsem opět nestíhala a byla nervózní, že se nestihnu převléct včas. Z hektického snu mě vytrhl budík, který se nechtěl dát umlčet.

Oranžová barva představuje optimismus, vitalitu. Žlutá značí důležité změny a fialová barva představuje duchovní očistu. Svlékat se ve snu značí, že osoba nemá co zakrývat. Svatba i šaty mohou představovat životní změnu. No ... takže moje sny bohužel nejsou vševědoucí a vlastně jen reflektují to, co se mi honí hlavou i při vědomí. Nevadí ... ty šaty byly krásné :)

Není nic lepšího, než zahnat chmury animovaným filmem. Jeden z mých oblíbených je Kung-Fu panda. Je to přece tak inspirující! Z obtloustlého pandy se stane Dračí bojovník. Věř v sám sebe, koncentruj se a další věci ... obalené do humoru :)

Inspirovala mě Sabina Remundová, jen si kvůli tomu budu muset asi pořídit dvě děti a poslat je na hodiny tenisu, abych se k nim přidala.

Miluju tu vůni posekaný trávy, která se line vzduchem v květnovém podvečeru. Ticho a klid a v půl desátý večer je pořád ještě světlo!

Zapečeniny ...

2011-05-14T15:09:00.000+02:00

A protože jsem doma, mám na to podmínky, vděčné strávníky a hlavně mlsný jazýček ... VAŘÍM.

Což o to, kdyby šlo jen o vaření. počítám k tomu ještě konzumaci všech možných sladkých pochutin sušenkami počínaje a zbytky velikonoční nadílky konče, ale aspoň nepeču (teda zatím, to se může ještě změnit).

A teď proč takový název článku ... vyzkoušela jsem vyrobit tři zapečené pokrmy, zatím se celkem setkaly s úspěchem :)

Zapečený pangasius s brokolicí a brambory

Jsou to poměrně jednoduchá jídla: zapečená listová kapusta, zapečená brokolice a zapečené file (pangasius). Jednotícím prvkem jsou brambory. Brambory, kapustu i brokolici je lepší předvařit do poloměkka. Vrstvením se vše naskládá do zapékací nádoby, osolí, opepří, lze přidat restovanou cibuli a česnek a zalije se tajnou směsí ;)

Tajná směs je tu proto, aby jídlo drželo pohromadě a dodá tomu třetí rozměr. Je to jednoduché: 2 vejce se rozšlehají se smetanou na pečení, špetka soli, drceného kmínu, bylinek, sladké papriky, lze přidat trochu mléka aby konzistence nebyla tak hutná a bylo jí víc. Lze to obměňovat, k rybě jsme do tajné směsi přidala ještě trochu kečupu a hořčice. Navrch možno posypat sýrem. Fantasii se meze nekladou, lze zapékat cuketu, rajčata, papriky, vlastně skoro vše. Uvidím co přijde příště.

Používám remosku (výborná věc) nebo lze zapékat v troubě na cca 250° na půl hodiny (při předvařených ingrediencích).

Nechce se mi tady ty recepty rozepisovat dopodrobna. A proč to sem píšu pro radost z výsledku a vděčnosti strávníků :)

Madness of isolation ...

2011-05-14T13:01:00.002+02:00

Interval duševní zpovědi se naplnil. Témata příspěvku se mi honí hlavou, nejlepší by bylo napsat své myšlenky včera a předevčírem. Byly srovnané, měly hlavu a patu, alespoň z mého úhlu pohledu...
čtvrtek 12.5.
Přišla mi pozvánka na přijímačky FHS UK. Nejen, že jsem v přihlášce zaškrtla, že mi stačí mail (Takže mi jen přišel mail o tom, že mi přijde pozvánka poštou). Ještě byl k pozvánce přiložen šestistránkový článek o "Trvale udržitelném rozvoji a vzdělávání". Trochu mě to namíchlo, protože za a) předpokládám, že lidi co se tam hlásí už o tom něco ví, a za b) plýtvání papíru - když už, stačilo na pozvánku přidat odkaz na příslušný text na příslušné stránce.

pátek 13.5.

Sociální a hlavně fyzická izolace není příliš dobrá. Po týdnu, co jsem byla zavřená doma, jsem se vydala do centra města. Jediné na co jsem myslela nebylo to, jak je krásně a že mi to celkem sluší (rozuměj nevybočovala jsem ze standardu jaro-léto oblečení a prodavačky na mě nekoukaly jakože chci něco ukrást), ale na to že je všude strašně MOC lidí!!! Nepříjemně mnoho lidí, kteří nemají nic lepšího na práci, než se blahosklonně usmívat a procházet se. Tentokrát to nebyl úlevný pocit, že se schovám v davu, ale že na mě každý zírá. Neopodstatněný úzkostný stav. Hlavou mi běžely myšlenky tipu: "Musím si najít práci, kde nebudu moc v kontaktu s lidmi. Například v laboratoři či v archivu." Což je nesmysl. Chodit mezi lidi je důležité. Takže test na příští týden: jít sama do kavárny :)

sobota 14.5.

Probudila jsem se s hodně ošklivým pocitem z hodně ošklivého snu. Věřte, tomhle se mi moc často nestává. Pro ten sen jsou důležitá hesla: lámání kostí a kanibalismus. Zní to otřesně už jen když to takhle vedle sebe takhle napíšu. Hledat v online snářích není jen tak, ale přeci jen možného vysvětlení se mi dostalo ... Takže kromě jiného to může znamenat:

- ve snech současných lidí nejčastěji symbolizuje zničující vášeň, v níž by "milující" druhého člověka nejraději "samou láskou snědl"

- může být i ukázkou podvědomého orálního sadismu

- být obětí kanibalů: podvědomá touha být znovu pohlcen lůnem matky, od něhož byl každý člověk násilně oddělen zrozením

(http://www.vykladsnu.cz/snar/)

No ... je toho víc, tohle mi přišlo nejzajímavější, nejvíc postavené na hlavu a nelíbí se mi to. Nevěřím na výklad snů nebo alespoň ne na ten, co je postaven jen na jednom heslu. Ale když už si sen pamatuju, vrtá mi v hlavě. A tohle je možnost jak se od nutkavých vzpomínek/myšlenek zbavit. A zbytek den už bude probíhat v klidu (snad) ;).

Čokoládoví králíčci, duhy a jednorožci ...

2011-05-05T14:57:00.001+02:00

Chci vypadat jako Taťána Kuchařová a Jessica Alba dohromady, být odvážná jako P!nk, mít hlas jako Beyonce, humor jako mix Lettermana a Ellen, úspěch jako Oprah, být bohatá jako Paris, životního partnera jako má Angelina, vkus PoshSpiceGirl Victorie, talent srovnatelný s Mozartem a inteligenci někoho, kdo by tohle vše zvládal.

Taky chci světový mír, zákaz dětské práce, zastavit vykořisťování zemí Třetího světa, stop kácení pralesů, jsem pro produkci ekologických lokálních potravin bez jejich genové modifikace, konec těžby ropy a prolamování limitů u těžby uhlí, chci udržitelný rozvoj. Konec rozvírání sociálních nůžek a stop chudobě.

Vymýcení všech smrtelných chorob, zbavit handicapované lidi jejich problémů. Postavit se všem předsudkům, zrušit všechna nesmyslná pravidla, zavést toleranci všech náboženství mezi sebou a nechat zmizet všechen fanatismus, fundamentalismus, xenofobii a homofóbii. Konec všem totalitním, diktátorským, autoritářským, komunistickým, příliš nacionalistickým či jinak pokrouceným režimům.

Procestuju celý svět, postavím školu v Africe, naučím číst a psát děti v Peru, vyprostím všechny tučňáky od plastových držáků na plechovky. Podívám se do Himalájí, naučím se tanec Hula na Havaji, v Indii si obleču sárí, v Japonsku projdu přípravou pravého zeleného čaje, vypiju si s Masaji tykev krve s mlékem, v Brazílii budu tančit v karnevalovém průvodu, v USA budu s kovboji nahánět stádo a v Kanadě vzývat duchy s původními indiány...

... A pak se probudím a začnu žít svůj život, kde se mi některé sny snad splní ;)

Happy B-Day ...

2011-04-28T13:39:00.002+02:00

Den s datem, kdy jsem se narodila. Každoroční výročí :) Už před spaním jsem se těšila, jak si ráno pustím svou oblíbenou píseň. Vstala jsem sice nevyspalá a trochu nenaladěná. Rána v bytě umí být dost hektická. Ale přesto ten pocit dneška ve mě nějak udržel dobrou náladu. Je to zvláštní pocit. Vždycky si říkám, že bych si ten den měla nějak speciálně užít, ale většinou je zcela všední, a tak jsem akorát tak trochu zklamaná ze svých očekávání. V tomhle výborně fungují sociální sítě. Každý si na vás vzpomene, protože mu to systém připomene. A taky je tak snadný touhle cestou někomu popřát.

Měl to být všední den. Vlastně ryze pracovní. Práce na seminárce, stejně jako loni. Ale připletla se mi do toho moje divná diagnóza. Točení hlavy, mžitky před očima, nemůžu se soustředit na čtení ... No uvidíme, třeba to bude v druhém poločase lepší ...
....
No, neni to lepší. Horská dráha emocí. Někdy bych je potřebovala vymazat, jako v Equilibriu. Ale to taky není odpověď na vše. Stejně jako vymazání paměti ve Věčném svitu neposkvrněné mysli. Už na mě zase přišli paranoidní stavy. Opět jsem se lekla popelnice stojící ve stínu. Stres je šílená věc, nezvládám to moc dobře ...

V neděli ...

2011-04-25T00:30:00.001+02:00

Dneska jsem se sešla s lidmi, které už jsem dlouho neviděla. Dozvěděla jsem se, že na moje datum narození je Mezinárodní den smutku, kdybych se narodila o den později, je to Den tance :) Ale konečně mám výmluvu, proč jsem jaká jsem ;). Jedna spřízněná duše odešla (moc se jí nechtělo, ale povinnosti volaly), přišla další. Nově načerpané zážitky z jiné země .... V České republice je krásně, mají tu dobrý kafe. Brno, Plzeň, Praha ... Nejvíc!

Na scéně se objevili herci. Byli srandovní, byli teatrální, měli trefné poznámky a čerstvý, idealistický a nezkažený pohled na život, nebo to alespoň dobře hráli. Co o tobě prozrazuje, že nosíš hlavně černou? To znamená, že se schováváš, ne? Ale lidi tě stejně vidí, neschovávej se, nemáš se za co stydět.... Dostala jsem pusu, teatrální, na rozloučenou.... Už se neuvidíme ... Možná někdy. Svět je malej.

Přišla další duše, klidná, v místnosti se rozhostil mír. Vědoucíma očima vidí do cizích....

Skvělé odpoledne - večer.... Víc takových dní! Mix starých známých a nově příchozích je fajn. Vědoucí úsměv číšníka, stačí pokynout... Ten jejich mundúr, je to politika podniku. Jinak nosí metalácký tričko. A já si říkala, co je ta arabeska při sbírání prázdné sklínky za pózu :)

Loserovství nezná mezí ...

2011-04-18T02:20:00.002+02:00

Samozřejmě to moje tragédství. Tyvole! Jsem fakt magor. Lepí se na mě divný lidi. Co to je se mnou? Mam nějakou divnou auru nebo co. No rozhodně nejsem vyrovnaná osobnost, to už víme. Všechny moje negativní vlastnosti taky známe.. A moje nechuť k novým a neozkoušeným věcem se den ode dne prohlubuje. Místo toho velmi snadno propadám oněm důvěrně známým věcem, které ale nejsou vůbec dobré.

Nedávno se mě jedna krásná duše zeptala, jaké mám plány a sny. Co chci třeba za dva roky dělat, mít ... a tak. Ztuhla jsem, dlouho mi trvalo něco vymyslet. Nějaký plán, který mě poháněl kupředu, něco třeba i bláznivého, ale co mi dělá radost. Měla jsem ještě nedávno plány. Naučit se španělsky (nebo s tím alespoň začít), naučit se hrát na kytaru, pořídit si bongo a bubnovat v parcích za krásného počasí, odjet na jaře do Paříže, v létě do Barcelony, na podzim do Londýna, na Vánoce do Vídně, na silvestra do Říma. Ano, spousta mých plánů se týká cestování, ale tak nějak skutek utek. Jsem příliš závislá na ostatních, mám problém někam jet sama. Mám strach, že se nedomluvím a dost reálnou obavu, že se ztratím.

V životě jsem sama nestopovala, ale zase jsem schopná se sama uprostřed černočerné noci procházet podél řeky (většinou to jsou velmi temná a zapadlá místa, kde by pozůstatky mého zohaveného těla taky už nemusel nikdo najít). Někdo mě považuje za šílence, ale svým způsobem jsem dost konzervativní. Znám spoustu lidí, kteří jsou v mých "posunutých" měřítkách mnohem šílenější než já.

Že nejsem schopná dostát měřítkům a očekáváním svého okolí, na to už jsem si zvykla (ale to neznamená, že by mě to nemrzelo a netrápilo). Ale nejsem schopná dostát ani měřítkům a snům svým, to už je špatné. Měla bych konečně chytit příležitosti za pačesy a snažit se být pozitivní.

Od aktuálního nářku k moudré radě, kterou sama sobě uděluji. Sledujte mě, třeba ... se stane něco neočekávaného :)

Noky ...

2011-04-09T19:22:00.002+02:00

Takže, co říká o nocích "odborná" literatura:

Nok (německy Nocke(n) nebo Nockerl(n); italsky gnocco, pl. gnocchi [ňɔkːi]) je gastronomický výrobek z těsta, používaný jako příloha. Vaří se ve slané vodě v podobě koulí nebo šišek z těsta každý nok odděleně. Je slizký po celém svém povrchu.Těsto se skládá podle druhu noku z pšeničné či kukuřičné mouky, brambor, vajec a dalších možných přísad (špenát, dýně).

Jako příloha se podává k nejrůznějším omáčkám, v italské kuchyni se také zapéká se sýrem na mnoho způsobů. Další možnost použití je např. v polévce. Nok je vařen v různých variantách v mnoha světových kuchyních jako např. v Německu, Rakousku, Maďarsku, Slovinsku či Itálii.

máslové noky
krupicový nok nebo knedlíček
Gnocchi di patate (italské bramborové noky)
Gnocchi di polenta (italské kukuřičné noky)
Gnocchi alla romana (římské noky)
Salcburský nok (moučník)

(zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Noky , jsem líná hledat něco v kuchařkách na netu a tohle je celkem přehledné)

Moje noky jsou jako příloha v polévce, tedy ty krupicové. Místo nudlí nebo kapání. Člověk se cca tři hodiny sejří s kuřecím vývarem, takže se nebude otravovat ještě s druhým jídlem. Noky z polévky vytvoří dostatečně syté jídlo, vhodné jako sobotní posilňující oběd po vyčerpávajícím úklidu.

Dnes se nebudu namáhat nějakým "pseudofilosofickoduševním" blábolem, dnes budu jen pragmatická. A proč to sem teda píšu? Jednak proto, že chci sama sebe pochválit, jak výbornou polévku jsem uvařila (i když teda neni jako od maminky ani babičky). I proto, že v pátek se předháněli spolubydlící, kdo upeče lepší tvarohový koláč. A taky se chci pochválit, že jsem uklidila byt (zase). Moje duše prostě potřebuje pro svůj odpočinek mít kolem sebe pocit čistoty a uklizenosti. No a v neposlední řadě sem dávám tenhle příspěvek i proto, aby mě náhodou někdo nenařkl, že sem nepřispívám (ne že by teda někdo takový byl, ale občas se mi donesou ohlasy typu, jo něco jsem od tebe četl/četla).

No, a taky kdyby se mě někdo ptal, co dělám o víkendech v Brně, tak třeba tohle ;)

Sama sebou, sama se sebou ...

2011-04-02T21:05:00.000+02:00

"Co vy dva vlastně spolu máte? Není moc pro Tebe, ale to ty asi víš, ne? Co od toho čekáš? Víš, že mi asi tak už měsíc taky píše?" Útržky konverzace se mi honí hlavou. Vim na čem jsem. Status: Nic moc.

"Čau, jak pak se máme?" No co myslíš? Nemam ráda, když mě někdo oslovuje v množnym čísle, když někdo o sobě mluví v množnym čísle. Co to je? Jako jednotlivá bytost ztrácim smysl? Ne, nelíbí se mi to. Stejně jako když někdo šišlá na svoje dítě nebo dokonce na psa.

"Máš se ráda taková jaká jsi?" "Moc ne." "S Tvojí povahou, než se k tomu dokopeš, bude Ti tak pětatřicet." Hmm ... dík. A co mám dělat mezi tim? To se jako budu bimcat od jednoho provaru k druhýmu? No zatim to tak vypadá. A člověk to nerad slyší. Plánuje si zářnou budoucnost, protože k tomu přece všichni spějeme, ne? K lepším zítřkům. Do minulosti se neohlížej, mysli na to, co bude zítra a něco pro to dělej. A co dneska? Žádné dneska není, žijem pro zítřek. Dneska si s ničím nedělej starosti, opij se, zítra bude líp.

Být sama sebou. Být pevná. Stát si za svým. Vyhovět všem ostatním aby ses jim líbila. Plnit očekávání. Buď taková nebo maková. Dodržuj pravidla. Chovej se tak, abychom tě mohli pochválit. Holčička rodičů, vrba přátel. Podle svého chování poneseš následky.

Je těžké vyjít sama se sebou, natož s ostatními. Ohýbej se podle větru, buď společenská. Tvoje misantropický nálady Ti nikdo nežere.

Mám ohlasy, prej mě čtou. Jo? Není to vidět. Ale ono, co k těm mejm žvástům dodat? Buď to máš podobně, nebo jsi úplně někde jinde. A pak Ti to může bejt šumák. Každej se svou porcí sraček musí prohrabat sám.

Jsem hrubá, já vím. To taky lidi nemaj rádi. Odpuzuje to. A vytváří dojem vědomého odstupu. Možná to tak je, možná ne. Podvědomě (nebo vědomě?) jsem si zvykla chovat se nepřístupně. Je to snažší, a taky ne na každýho mam náladu. Vytváří to pak dojem, že mě ne každej může ranit. Opak je pravdou. Je to snadný celkem dost.

Hlídej si svoji duši ...

2011-03-28T13:40:00.000+02:00

"Hlídej si svoji duši, " řekl. "Věděla jsi, že tady nedaleko bylo za války gestapo? Měla by sis pořídit lapač snů." "Lapač snů?" "Jo." "Ale když já bych jich potřebovala víc." "Hlavně si pořiď jeden sem. Jsou tu divný energie."

Vzpomněla jsem si, jak nám jeden starý kanadský indián vysvětloval, že nejlepší je si ten svůj lapač snů vyrobit. Fungují pak líp. V lese si vybereš svůj keřík túje (rostou všude). Nádherně voní. Lapač mi vyrobit nešel, ale větvičku jsem měla schovanou dlouho. Lapačům, co jen čekají v obchodě až je někdo koupí, nevěřím. Musím zase za indiány. Jednoho českého jsem teď nedávno potkala. Měl v duši klid a mír a v hlavě srovnáno.

Útěk z civilizace. Myšlenka, která mně provází poslední dobou na každém kroku. Posledních pár dní upadám do hlubokého spánku zase lehce. Ale moje zdraví kvůli tomu přináší osobní oběti. Některá krátkodobá řešení jsou prostě v dlouhodobém horizontu velmi špatná. Jo ... tohle mi hlava bere, ale jen do té míry, než dojde na lámání chleba. Jsem nesamostatná holčička, neschopná čelit svým problémům, která se nemá ráda. Jsem "Dítě noci". Ten film byl o ničem, a o tom to přesně je. "Co chceš dělat?" "Nevim." "Já si nechci nic dokazovat." "Hniješ!" "Je to jinak." "Tak už se sebou něco dělej!" A co mě deptá? Popichování ostatních. To na Tebe tvoje svědomí volá zvenku ...

Investujte svoji energii jinam ...

2011-03-24T16:23:00.002+01:00

To je heslo letošního festivalu Jeden svět (v původním znění to je: "Vaše energie je potřeba jinde!"). Tento týden (a možná i delší časový úsek) je to heslo, kterým bych se měla řídit i já. Zatím mi to moc nejde.

Náplň tohoto týdne pro mne představovala návštěva cca pěti přednášek o vztazích Srbska, Kosova a EU. V angličtině s přízvukem tamního regionu a s puncem lehkého patestismu. Ve vzduchu učebny byla cítit bezvýchodnost místní situace. Pro uzavření této kapitoly mně čeká patnácti stránková práce v angličtině. (Prozatím všichni návštěvníci kurzu předstírají, že se přeslechli, včetně mně.)

Ale hlavním tahounem tohoto týdne je festival Jeden svět v Brně. Už jsem shlédla filmy dva, chystám se dnes na další, a když to dobře dopadne, festival zakončím pondělním filmovým maratonem. Věřte nebo ne, ale tři filmy v rámci projekčního týdne Jednoho světa (podotýkám v Brně) je pro mně celkem výkon. Ne že bych ty filmy nechtěla vidět skoro všechny, ale většinou to prostě nějak nevychází.

Letošní festivalová atmosféra je pro mne trochu zvláštní, protože všechny projekce jsem zatím navštívila v sále B. Bakaly. Sál je prostorný s pohodlnými sedačkami, návštěvníci se netlačí, na všechny se dostanou lístky. Takže to není takový ten adrenalin, kdy se natěšení diváci tísní před vstupem a nervózně přešlapují u kasy, zda se ještě na ně dostane lístek. Nejsou zklamáni ani nehudrují, že už na ně nevyšlo místo. Ale ve vzduchu je stále cítit ona festivalová atmosféra s touhou vyjádřit alespoň nějak svoje sympatie a zájem, která je pro Jeden svět tak typická.

Festival má pro mne osobní rovinu v tom, že se setkávám s přáteli. Diskutujeme o filmech i běžných věcech. Je to pro mne terapie. Donutím se vyjít z domu, na něco se těším. Chrání mně to před tím, abych se už úplně nezbláznila sama ze sebe. Problémy má každý, ve studentském okruhu jsou ty problémy i podobné těm mým. Problém je, že už mně tohle konstatování, že v tom nejsem sama, neuklidní. Moje volání o pomoc není ještě dostatečné, aby mu někdo věnoval pozornost.

Svojí energií plýtvám a zároveň se mi jí nedostává. Potřebovala bych ji investovat do sebe, ale prostě to nejde. Takže v rámci hesla: "Vaše energie je potřeba jinde," přemýšlím, kam upnu své síly. A představa stavění školy pro africké děti je velmi lákavá, protože to je forma útěku před běžnými problémy.

Mám sto chutí ...

2011-03-22T17:56:00.000+01:00

začít křičet do vykřičení hlasivek, a pak začít znova ...
odjet někam hodně daleko a už se nevrátit ...
schovat se a už se nikdy nenajít ...
na všechno, všechno, se vykašlat ...

Moje paranoidní úzkosti se zhoršují. Už jsem zase dneska potkala úchyla, byl asi zfetovanej. Tentokrát alespoň nebyl vymyšlenej, spíš se mi totiž stává, že si svoje ošklivý a paranoidní myšlenky jen do někoho projektuju. Jako včera, něco na jeho tváři mě vyděsilo, znejistělo, uvedlo do duševního nepohodlí. Pak jsem zjistila, že je celkem v pohodě a úplně normální. Zdají se mi sny, nebo spíš děsy. Nic si znich nepamatuju, jen pocit hnusu a úzkosti, kterej ani přes den nemizí. Tohle mě užírá a utíkám čím dál tim víc, do svého pohodlného koutku. Nemůžu spát, nemůžu vstávat. Nemůžu jíst, nemůžu myslet. Není mi dobře. Utíkám od problému a jemi čim dál tim hůř. Bezvýchodné situace se mi stahují kolem krku. Bojím se, jsem neschopná sama sobě čelit. Nenávidím se za to a zároveň sama sebe omlouvám. Zavírám před sebou oči.

Občas se mi stane ...

2011-03-13T23:50:00.000+01:00

že škobrtnu a spadnu obličejem na beton,
že si na mně lidi, co mně viděli poprvé v životě vzpomenou a ptají se jak se mám,
že na mně zapomínají staří známí,
že se začtu do nědělní přílohy novin a strávím tím příjemné odpoledne,
že v hlasech slyším faleš a pohrdání,
že v hlasech slyším upřímný zájem,
že občas řeknu něco, po čem zazní trapné ticho,
že se přistihnu při asociálním chování,
že když spadnu, tak se tomu zasměju,
že když někdo šlápne na moji duši, tak teskním,
že i po ránu mám dobrou náladu,
že přemýšlím nad cestováním v čase,
že marním svoje možnosti,
že přeceňuji svoje schopnosti,
že ochutnávám života marnosti,
že nevyhnu se trapnosti ...

Prosím, neberte mne příliš vážně ...

2011-03-08T16:36:00.003+01:00

Sice jsem v úvodním článku avizovala, že se nevyjadřuji k současnému dění, k politice, kultuře, k ekonomické situaci ... atd. Občas mi to ale přeci jen nedá, a něco si k tomu taky řeknu. Obvykle to ale bývá něco zcela jiného, než o čem je veřejná debata, či mne na tématu zaujme/rozhořčí jiná věc, než o čem se vlastně diskutuje.

Českou republikou otřásá (mimo jiné) "Výzva na obranu knih". Jasně, taky jsem se pod to podepsala, taky nechci, aby se knihy a tiskoviny zdražily. Ale taky vím (nebo si myslím), že tohle rozhodnutí záleží na občanském aktivismu jen částečně. A taky si nemyslím, že i kdyby se "nedejbože" knížky zdražily, pořád se najde dost "nadšenců", kteří je budou kupovat.

V elektronické petici "Výzvy" kromě svého jména uvádíte i své povolání (sice jsem trochu nepochopila proč, ale dejme tomu). Co mě trošku dostalo je to, že vedle jmen (kde se jasně jedná o ženu), se objevovalo povolání v mužském rodě slova. Zvlášť výrazně to bije do očí když pod sebou máte dvě dívčí jména, přičemž jedna slečna je studentKA a druhá student! Nejsem pro to, aby se kvůli přehnané genderové korektnosti prznila všechna slova, čeština k tomu ani není uzpůsobená. Ale PROBOHA když už existuje odlišný tvar pro lékaře/lékařku, úředníka/úřednici, zaměstnance/zaměstnankyni, učitele/učitelku, manažera/manažerku ... atd. a je to zcela zažité, tak už to POUŽÍVÁM!

Když už se podepisuju pod něco, co v podstatě symbolizuje snahu o udržení gramotnosti a kultury českého jazyka, TAK SI DÁVAM POZOR, CO PÍŠU.

Napadá mě momentálně jediný vysvětlení. Jsme zdegenerovaný formulářema, kde v kolonce povolání bývá samozřejmě jen jeden tvar (samozřejmě mužského rodu).

HOWK!

PS: To že se rozhořčuju nad tím, že lidi nedávaj pozor na to co píšou a jak to píšou, ještě neznamená, že já budu gramaticky bezchybná (i genderově korektní). Jak říkám, brát vážně mně nemusíte.

PPS: Na FB se k tomu rozjela celkem dlouhá diskuze, část bylo k věci. Díky kamarádovi, mám skvělé grafické znázornění problému - o co mi tedy přesně šlo http://obrazky.zmatek.com/prechylovani

A hlava mně pálí ...

2011-03-04T15:15:00.000+01:00

... a v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen.

Věci co mě štvou ...

2011-03-02T20:16:00.001+01:00

Štve mě toho spoustu, zvlášť poslední dobou. Tak trochu mě taky inspiroval blog 1000 věcí, co mě serou.

To je taky jeden z důvodů, proč jsem tuhle věc začala psát. Ne že bych chtěla psát jen o tom, co mě rozčiluje, ale bude to asi podstatná část článků.

Jeden z hlavních důvodů proč vůbec tohle píšu je (doufejme úspěšné) ukončení bakalářského studia a všechen ten tlak, který s tím souvisí. Jak už jsem asi psala, tímhle si utřizuju myšlenky. Což je velmi podstatné k tomu, abych vůbec byla schopná pracovat na výstupech studia, které jsou nutné absolvovat v akademickém světě.

Štve mě bakalářka, štve mě blížící se vidina státnic, štvou mě přijímačky na další školy. Štve mě představa budoucího stěhování nebo dokonce představa změny města. Štve mě, že potřebuju svůj klid a svůj prostor, který je vždycky vyrušován, když nebydlíte jen sami se sebou. Štve mě, že i kdybych bydlela jen sama se sebou, za chvilku začnu štvát sama sebe a poleze mi to na mozek ještě víc než bydlení s někym. Štve mě moje nespokojenost, moje neschopnost s tim něco udělat. Štvou mě moje nálady. Štve mě, že když už se teda nějak snažim vyjádřit, co mě trápí, stejně mi to nejde správně vyjádřit ve slovech. Je v tom smutek, vztek, ignorace, rozčarování ... a spoustu dalších věcí.

Začínam chápat lidi, kteří se pod tlakem rozhodli, že se prostě na všechno vyserou. Mám chuť utéct někam daleko, a tam se schovat. Odstřihnout se od svého starého já. Což nejde. Mám už za sebou pár "nových začátků" a největšího břemena se prostě nezbavím, jsem to já sama. Je tak strašně lehký zapadnout do starejch známejch kolejí a jen se vézt. Na druhou stranu, novym místem jde dosáhnout změny líp, než když se člověk snaží o změnu na starym známim místě, kde všechno svádí se pěkně vrátit k tý pohodlnosti jako před tím.

~~Tahle generace se zdá být lhostejná,~~ ne já se zdám být lhostejná. Nejsem netečná, jen to neumím dát najevo. A když, tak se projevím často nevhodně.

Pro Řeky bylo důležité pěstovat kulturu těla stejně jako kulturu ducha (a naopak), cílem byla vyváženost. Na druhou stranu ovšem byla jejich civilizace postavená na otrocích, společenské hierarchii, která je v dnešní době demokracie nepřístupná a na genderově nevyváženém postoji. Pěstovat kulturu ducha i těla je stejně důležité i dnes, soulad a smír by měl být cílem.

Tenhle týden jsem zase po delší době několikrát slyšela, že my studenti VŠ, jsme elita národa ... Vždycky když to hle slyším, trpce se usměju a pomyslím si, že bohužel nejsem natolik hloupá, aby mi spousta věcí byla jedno, ale taky nejsem natolik chytrá, abych je dokázala řešit. Tahle neschopnost mě děsí a zároveň svazuje ...

Nové místo, nový start, staré problémy ... :)

2011-03-02T18:56:00.000+01:00

Inu, nějakou "blogerskou" historii už mám za sebou, jsou to vždy jen takové pokusy a "výkřiky do tmy". Někdo si píše deník, někdo si zapisuje svoje myšlenky do diáře, někdo nemá potřebu se tímto způsobem ventilovat. Mně papírová forma nevyhovuje, především proto, že je v deníku sakra poznat, když často vynecháváte. Je potřeba jistá kontinuita, která v tomhle "online deníčku" až tak nemusí být. Částečně se člověk "vybouří" na FB, ale to také není ono. Moje internetem zasažené já, prostě potřebuje další kousek online alterega.

Odhodlávám se k tomu delší čas a čím více pročítám různé blogy, tím větší mám chuť to zkusit zase. I když v mém případě to bude spíš více soukromého rázu. Nemám potřebu se nějak vůči něčemu vymezovat, něco ostentativně komentovat nebo založit texty svého blogu na jednom společném tématu.

Tohle beru jako jistou formu duševní očisty, možnost srovnat si myšlenky a nebo si prostě postěžovat na víc než na jedné řádce v podobě fb statusu.

PS: Zde má původní blogerská alterega: http://alililya.blog.cz/ a http://my.opera.com/Mar%C5%A5ulje/blog/